Dospělým lidem se tu předváděly podvyživené děti a všichni se tvářili, že je to v pořádku. Samozřejmě, že bylo. Kdyby totiž tenhle speciální druh byznysu nefungoval, neexistoval by.

Co ale ve skutečnosti může dát společnosti čtrnáctiletá Leona Hochelová kromě legrační chůze, kterou prozrazuje, že do podpatků ještě nedorostla? Jsou to nacvičené fráze? Špulený rádoby odzbrojující úsměv, se kterým se dneska její vrstevnice fotí s bleskem před zrcadlem? Nebo prostě jen nese příslib toho, že se brzy všechno naučí a pak už půjde všechno samo, protože je fotogenická a hlavně mladá, což je to to nejdůležitější? Nejspíš to poslední.

Jenže když pak s těma holkama mluvíte a slyšíte odpovědi typu „ježiš já nevim“, nebo „mně je to jedno“, hlásí se realita života. Přitom se jich neptáte na barvu budoucího první auta, ale na věci z oboru. Jestli mají oblíbeného návhráře, jestli počítají s modelingovou budoucností, kde se nakupuje v Paříži…

Nakonec jim ale jejich sladký nihilismus nemáte za zlé. Podvědomě totiž chápete, že děti tyhle věci vědět nemusí, i když jsou namalované. Mají ještě čas. Proč se ale ty holky na molu už ve čtrnácti tváří jako při castingu na malou čarodějku?