Navštívil mě právě v době, kdy jsem sledoval čtvrtfinále mistrovství světa v ragby mezi Anglií a Francií.Chtěl jsem se začít hned ohrazovat a bránit tento podle mě nádherný sport, ale nečekaně to za mě udělal komentátor:„Pro ty, kteří pochybují o intelektu sportovců: na straně Anglie je vystudovaný matematik, právní koncipient, student práva. Další má diplom z fyziky a na hřišti běhá i několik absolventů marketingu. Kapitán Francie je inženýr chemie. To je sestava, jak na intelektuální debatu na dvojce.“

To, co mě na této hře fascinuje, není ale sbírka vysokoškolských titulů. Je to úcta k spoluhráčům, soupeřům i rozhodčím. Viděl jsem spoustu zápasů z letošního mistrovství, ale i dříve z dalších soutěží. A ještě se mi nestalo, aby se k rozhodčímu slétlo hejno hráčů a přesvědčovalo ho o svém názoru. Nechovají se k němu neurvale a už vůbec ne vulgárně, jak to známe z jiných sportů, třeba z nejoblíbenějšího fotbalu. Naopak rozhodčímu se musí vykat a oslovovat ho pane, jinak hrozí trest osobní i pro celé mužstvo. Maximálně se přijde kapitán zeptat na vysvětlení verdiktu. Což díky mikrofonu může slyšet každý, i diváci doma u obrazovek.

Nezvyklý je ale také pohled do hlediště mezi diváky, kde běžně sedí skupinka fanoušků jednoho týmu mezi příznivci druhého. A to i v případě takových rivalů, jako je Anglie s Francií. Dokážete si to představit na fotbale? Oscar Wilde ostatně řekl: „Fotbal je hra gentlemanů, hraná barbary, ragby je hra barbarů, hraná gentlemany.“