Klesá jejich prestiž. Mladý syn statkáře mi říkal, že v sedlačení nemůže pokračovat už proto, že na statek za ním dneska žádná holka nepůjde. A vůbec: řada lidí přestala věřit v to, že jejich půda nebo les je něco vzácného, a těžko pro obojí na Vysočině hledají slušného správce a nájemce. Tak to prodají nějakému neznámému velkopodnikateli, který jim zrovna v tu chvíli nabídne o něco lepší cenu a nájem než místní zemědělec. A pak všichni zuří, že na velkých pozemcích vznikají solární elektrárny nebo bioplynové stanice – třeba v Libkově Vodě. Přitom kdyby místní lidi neprodávali pozemky, tak se to nikdy stát nemůže.

Zajímavý je kontrast toho, že lidé sice kupují potraviny a další výrobky z ciziny a prodávají majetky cizincům, ale zároveň jim závidí, bojí se jich a nadávají na ně. Toho pak využívají národnostně zaměření politici, ke kterým se, bohužel, svým odmítnutím smlouvy o rozpočtové odpovědnosti EU zařadil i premiér Nečas. Nepopulárně, ale rozumně se naopak zachovali Schwarzenberg s Kalouskem.

Nechápu, co mají na evropské smlouvě rozhodovat občané, kteří pro tak složité téma nemají dost argumentů. Názor umí říct dnes každý, a to hodně hlasitě, ale solidní argumenty a  snahu o kompromis má málokdo. O všech věcech přece nemůžou rozhodovat všichni. Bohužel se přímá demokracie příliš rozmáhá – viz volba prezidenta. Kdyby všechno stálo jen na přímé demokracii, tak se dneska nepostaví ani elektrárna v Dukovanech, ani přehradní nádrž Želivka. Ano, proti nim by sice nakonec byla většina, ale zmanipulovala by ji původní menšina agresivních odpůrců různými emotivními argumenty, jako je strach, nedůvěra a další.

JAN MAZANEC