Nic už není, jak bývalo. To mi řekla včera jedna moje známá. Zeptal jsem se jí, jestli má na mysli něco konkrétního, nebo je to jen všeobecný povzdech a ona mi odpověděla: „Už ani to jaro nezačíná stejně.“ A měla pravdu. Kdo čekal s oslavou příchodu tohoto ročního období na tradiční datum 21. března, ten se o den zpozdil. Včera v šest hodin a čtrnáct minut ráno středoevropského času se střed slunečního kotouče ocitl přesně nad rovníkem. Nastala jarní rovnodennost a na severní polokouli oficiálně začalo jaro. Loni navíc většina z nás zažila příchod jara v tradičním datu 21. března naposled. Vrátí se k němu až naši potomci za devadesát let v roce 2102.

Té mojí známé však ani tak nešlo o to, které datum je lepší, ale: „Že se už nemůžu spolehnout ani na těch pár věcí, které si ze základky pamatuji,“ smála se. Spadá přesně do skupiny lidí, o kterých mluví citát: „Lidé milují věci důvěrně známé a vzorové. Proto každý trpí při zprávě, že se jeho oblíbená kavárna bude zavírat.“ A přiznejme si, že nás je většina. Často se nám nelíbí věci jen proto, že jsou nové. Nezáleží nám na tom, že jsou lepší, ale představují pro nás nutnost zvykat si na něco jiného. Ta stará věc sice fungovala špatně, ale už jsme si na ni zvykli.

Ale můžeme se na to podívat i z druhé strany. Pokud je možné, že se mění i věci, které jsme považovali za jasně dané, můžeme i my sami změnit něco, o čem jsme si mysleli, že nejde. Jak řekl Máhatmá Ghándhí „Buďte změnou, kterou chcete ve světě vidět.“ Je přeci jaro!