A pak se najednou ocitne v sále, který jako by do zchátralých, rozpadlých, a hlavně prázdných prostor vůbec nepatřil.

Jak takový zážitek popsat, když se nedostává slov? Bylo to jako návrat v čase. Najednou po té obrovské prázdnotě vidíte ohromné obrazy na stěnách, krb, vyzdobené stropy, skříně, truhlice, globus – hmatatelný důkaz toho, jak se na zámku kdysi žilo, jak krásný mohl zámek dnes být, kdyby… Napadne vás, jak by se asi nad současným stavem zámku podivovali jeho bývalí majitelé.

Je to vůbec možné? Ptáte se znovu, když posloucháte historky průvodce o tom, že si brtnická mládež krátí chvíle tím, že se kameny strefuje do okenních tabulí. Ano, do těch tabulí, které už minimálně sedmdesát let devastuje naprostá lhostejnost lidí. Žasnete, když vám průvodce popisuje, jak zámek sloužil jako sklad a například některé architektonické prvky musely ustoupit budování výtahu.

Je to vůbec možné? Ptáte se potřetí a naposledy, když zpovzdálí sledujete soudní spory o zámek, který si jeho rádoby vlastníci z Prahy přehazují jako horkou bramboru už dvacet let. Jaký bude další osud zámku? Po období, kdy se začalo blýskat na lepší časy, opět přichází velká nejistota a obavy. Odolá zámek lidské lhostejnosti i tentokrát? Věřme, že brtnická památka, a nyní trochu nedůstojná dominanta města, všechny karamboly ustojí, a za několik desítek let se nám třeba představí v celé své kráse. A třeba bude skvělým příkladem pro vlastníky jiných zdevastovaných památek na Vysočině.

ZUZANA MUSILOVÁ