Opatrný bezúhonný občan, který se nikdy do ničeho nezaplete a nikdy do ničeho nenarazí, protože kráčí v davu, navíc po široké bezpečné cestě a hledí si (jen toho) svého, to nepozoruje – ale ve společnosti zamořené zákony je stále více nedýchatelno. Tak nedýchatelno, že i tento většinový, jak lilie čistý občan se může snadno začít dusit. Pokud někomu nechtěně šlápne na malíček – a postižený jej zažaluje.

Dnes se chce totiž kdekdo hned soudit. Kdekdo se také – i kvůli prkotině – soudí. A kdekdo vás bez mrknutí oka i odsoudí, aniž byste cokoli vyloženě trestného provedli.

Lex civium dux – zákon, vůdce občanů. Dobře. Ale ať se na mě nikdo nezlobí, v posedlosti zákony, tak, jak jsme toho v současnosti svědky, a ve vyhrožování soudem je cosi patologického. Trestný čin, to je přece jednání, jež evidentně, nepochybně a…  zločinně poškozuje (poškodilo) jinou osobu, ne směšné porušení jednoho z tisíců svévolných uzákonění (a hrozeb), zakódovaných do paragrafů. Hugův románový hrdina Jean Valjean, ‚vězeň číslo 24601', alespoň ukradl bochník chleba, pro který se vloupal do cizího domu, za což byl odsouzen k pěti letům na galejích. Novinář Martin Vokáč, bez ohledu na to, co stojí v trestním zákoníku, neudělal nic, pro co by měl být hnán k soudu. Přesto u něj skončil. A dostal osm měsíců s dvouletou podmínkou – za pomluvu! ‚Pomluvil' policistu, čili ve článku o opilých policistech napsal, že tento ‚pomluvený' policista byl nejspíš účastníkem něčeho, čeho účastníkem nebyl. Probudí-li se v hlavách některých lidí zdravý rozum, pak ten bizarní případ ještě může – může! – skončit jinak: bez trestu. Zneklidňující ovšem je, že takový trest nyní padl. Když se NIC nestalo.

Kdo si myslíš opak, žeň i mě k soudu.

ROMAN STREICHSBIER