Na první pohled bohulibý nápad vtáhnout do hry o právo občanstva na patřičně hlasitý bigbít politiky absurdnost sporu jenom umocňuje.
Aby nedošlo k nedorozumění. Letnímu muzicírování na zahradě Pivovarské restaurace jednoznačně fandím a stejně tak jsem na straně těch, kteří hned iniciovali petici na podporu letních hudebních čtvrtků pod pivovarskými kaštany.
Ale politiky bych do celého sporu angažoval pokud možno v míře co nejmenší a s maximální ostražitostí. Vždyť to byli a jsou politici, na základě jejichž předpisů, zákonů a norem dnešní bitvu pořadatelé kulturních akcí pod širým nebem se svými odpůrci prohrávají.
Mně chybí dvě věci, které mohou účinně pomoci. A sice zdravý rozum a tolerance. Organizátoři programu Pivovarského léta už začali vstřícné kroky dělat. Šťavnatě zkreslenou elektrickou kytaru ale nikdy nešlo a nejde ztišit donekonečna. Podobně jako trumpetu, jejíž zvuk má zatím ještě právo nést se v letním odpoledni náměstím.
Na pořadatelích letních kulturních akcí je mi sympatické, když přiznávají, že hlukové limity produkce překračuje. Na odpůrcích by bylo sympatické, kdyby přestali mávat rukou se zákony a na místa, kde se lidi baví, tahat odborníky, kteří hluk dovedou změřit. Jinak spor neskončí. Po politicích přijdou na scénu právníci a spor se povleče donekonečna.
