Neméně podivně působí ta neuvěřitelná politizace a polarizace boje o Hrad. Na počátku přitom byla poněkud zvláštní a málo důvěryhodná snaha vytlačit metodou přímé volby právě onu politiku. To se určitě nepodaří, příští prezident bude nejspíš ještě větším politickým hráčem, než jakým byli jeho předchůdci.

Ač jinak k volbám chodím, tohoto lednového představení jsem se nezúčastnil a s nadcházejícím druhým kolem sotva učiním změnu. Přímá prezidentská volba na mě nedělala od samého počátku žádný dojem, současné předvolební šílení mě jenom utvrdilo v tomto názoru.

Jestliže se teď říká, že jsou šance Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga vyrovnané, tak na tom bude asi hodně pravdy. Kdybych nakonec volit šel, tak bych sám do poslední chvíle nejspíš nevěděl, který z obou hlasovacích lístků vložím do obálky. O obou kandidátech si myslím, že jsou schopni na potřebné úrovni prezidentský úřad zastávat. Oba mají nějaké přednosti, na obou by se našly i nedostatky, které by vůli dát tomu či onomu hlas naopak oslabily.

Nevadí mi ani, jak oba finalisté hradního klání v kampani vystupují. Nic jiného jsem ostatně od Zemana či Schwarzenberga nečekal. Co mi ale na současné kampani vadí, je ten zástup hujerů, kteří se šikují do téměř nepřátelských táborů. Věřím, že lidi, kteří přímou volbu hlavy státu chtěli, dají nakonec příležitost a přednost své hlavě.

Možná, že i já nakonec na sklonku týdne volit budu. Ale když už, tak mezi možnostmi, jak strávit volné dny. V životě jsou přece důležitější volby než volba prezidenta.