Zatímco třeba taková vysočinská cmunda (pro neznalé: bramborák) se už dostává do povědomí lidí i z jiných koutů republiky, na vošťurák či žufánek aby si člověk neznalý bral pomalu slovník cizích slov. Jen na vysvětlenou, vošťurák je taková ta věc, na kterou si napíchnete špekáčky před jejich opékáním, a žufánek je klasická naběračka.

Často si ale „nerozumíme“ ani my sami. Náš kraj je totiž specifický svou polohou. My z jeho české části zbystříme, když slyšíme moravské „vijou, jijou, mluvijou…“, Třebíčanům se naopak zježí, pardon zježijou, i chlupy na rukou, když jim oznámíme, že „přijdeme dýl“. Prý je to nelogická blbost, protože správně je přece „přijdu později“.

A takto by šlo pokračovat do nekonečna. Díky specifickým lokálním výrazům se často pobavíme a mnohdy i vzájemně poškádlíme, zároveň jsou ale dokladem jedinečné bohatosti naší mateřštiny. Čeština je prostě krásná!