Část veřejnosti se ze škrtu poplatkové povinnosti zaradovala, někteří naopak reagovali tak, že jim placení poplatků nevadilo a že měli pochopení pro tuto formu příspěvku do systému. Na obou názorových stranách by se určitě daly najít argumenty dostatečně pádné. Přiznávám se, že jsem byl od počátku kritikem takzvaných regulačních poplatků, které byly regulační jen hodně okrajově. Ne snad kvůli odmítání racionální spoluúčasti, ale kvůli tomu, že celý ten nápad byl ze všeho nejvíc iracionální.
Ostatně během těch dlouhých takřka osmi let se přinejmenším ukázalo, že způsobů, jak účelně využívat peníze ve zdravotnictví, je daleko víc. A že tyto další způsoby jsou možná ještě efektivnější.
Stejně jako se v řadě případů opakovaně prokázalo, že zdravotnictví právě s ohledem na objem peněz, které v něm kolují, nabízí skvělé podmínky pro osobní obohacení těch, kteří jsou v pravý čas na pravém místě. Stará pravda říká, že se v malém i velkém nejlépe krade ve chvíli, kdy kolem panuje zmatek. Nemohu si pomoci, ale právě takové takřka ideální podmínky vytvořily Julínkovy regulační poplatky.
Z praxe dobře známe, že někteří lékaři pověstnou třicetikorunu nechtěli vůbec, nebo jen občas, zatímco jiní se mohli přetrhnout, jakmile se otevřely dveře ordinace.
Možná se pozapomnělo, že podmínkou pro doktorskou žádost o zaplacení regulačního poplatku bylo klinické vyšetření. Ani po letech nebyla přitom jeho definice dostatečně jednoznačná, aby se pacient mohl přímo v ordinaci ozvat, pokud mu žádost o třicetikorunu připadla přinejmenším problematická.
Jediným opravdu hmatatelným efektem regulačních poplatků bylo, že v roce 2008 pomohly ve volbách k drtivému vítězství sociální demokracie. Trochu málo na původní plán zefektivnit české zdravotnictví.
