Už téměř týden stojí před žďárskou radnicí skupinka lidí. V pondělí se dočkají a dostanou stavební parcely za výhodné ceny. Někteří kolemjdoucí se smějí, že je to jak fronta na favority v roce 1988. Jiní s opovržením mluví o ponižujícím způsobu, jak sehnat parcelu, která je v dnešní době, dalo by se říct, nedostatkovým zbožím.

Faktem ale je, že se jedná o nejvíce spravedlivý způsob, jak pozemky lidem prodat. V aukci totiž vždy vyhrají ti nejbohatší, obálková metoda zavání různými podvody a možnost losování je napadnutelná. To ostatně ve Žďáru už poznali na vlastní kůži. Při čekání ve frontě dostane pozemky ten, kdo vydrží až do konce. Může je přitom vystřídat někdo z rodiny nebo z přátel. Že tam někteří stráví osm nocí je přitom jen jejich volba.

Mylná je i představa, že lidé stojí v řadě za sebou a jediné, co mohou dělat, je počítat projíždějící auta. Čekající totiž mají u radnice židličky, elektroniku, někteří si čtou knížku nebo na notebooku pracují. A navazují navzájem kontakty, vždyť budou za nějaký čas sousedi. Když se v noci dohodnou, jdou si na hodinku lehnout do stanů a pak se zase vrátí.

Podle mě je to sice kuriózní, ale férový způsob a za ten posílám vedení města palec nahoru. Může to být vlastně i zajímavé dobrodružství, o kterém budou čekající jednou svým dětem a vnoučatům vyprávět. Příběh bude začínat slovy: „Když jsme chtěli postavit dům, kde teď bydlíme, potřebovali jsme pozemek…“