Devatenáct lidských životů si vyžádaly dopravní nehody na Vysočině jen za prvních šest měsíců letošního roku. To je o pět více než loni, kdy se kvůli covidu jezdilo přeci jen méně.

To číslo ale rozhodně není nízké, spíše je alarmující. Přestože jsou auta stále bezpečnější a mají čím dál více asistenčních prvků, volanty mají v drtivé většině případů stále ještě v rukách lidé. A ti chybují. U mladých chyby přichází často ve chvíli, kdy si začnou myslet, jací dobří řidiči už jsou, u zkušenějších to může být prakticky kdykoliv. Když spěchají a myslí si, že rychlou jízdou vše doženou. Když za sebou mají dlouhou cestu, jsou unavení a říkají si, že těch pár kilometrů už nějak zvládnou. A nebo když v cizím městě přehlédnou značku a usoudí, že kdo jede rovně, má na křižovatce přednost.

Elektrokoloběžka po nehodě. Ilustrační foto.
Dvojice na elektrokoloběžce bourala: žena neměla helmu, skončila v nemocnici

Řidiči rádi nadávají na cyklisty, kteří občas jezdí městem po chodníku. To třeba já vždy předpisově čekám u strany silnice na semaforu, ale když si řidič auta za mnou usmyslí, že je vedle mě přece dost místa a nacpe se tam, mám sto chutí na ten chodník najet také. Nicméně musím uznat, že poslední dobou se respekt mezi řidiči a cyklisty zlepšil, dokonce stále více motoristů objíždí cyklisty s větším rozstupem než „na zrcátko“. Teď už zbývá jen zlepšit respekt mezi řidiči a řidiči. Nepředjíždět na horizontech, nesnažit se stihnout na semaforech projet ještě na oranžovou a neparkovat na místech pro rodiny s dětmi, když je v autě sám člověk v nejlepších letech. Není toho tak moc, nebo je?