Čeká je velká zkouška v prostředí skutečné třídy, rozhovor s vyučujícím, kterého většinou neznají, prověrka znalostí, dovedností a sociální pohotovosti.

Připomínat, že se první dojmy, které si ze zápisu děti odnesou, odrazí v jejich celé školní docházce, je zbytečné. Školy a elementaristky (u nás převážně ony), které zápisy uskutečňují, by si proto měly dát pořádně záležet na tom, aby zápis dítě nestresoval, a také, aby netrval příliš dlouho. Za pravdu dávám nastupujícímu ministru školství Marcelu Chládkovi, který kritizoval školy, jež zápis pojaly ne jako hravou a příjemnou chvilku, kterou učitel s budoucím žákem prožije, nýbrž jako vysilující torturu. Krok správným směrem bylo i doporučující ministerské zápisové desatero, jehož smyslem bylo a je sjednocení požadavků a stanovení jistého obecně platného profilu předškoláka. Je logické, že nadcházející prvňák v Chebu by měl vědět a znát zhruba tolik, co jeho vrstevníci v Českém Těšíně.

V závěru malinko odbočím, u tématu prvních tříd ale zůstanu. Člověk se občas doslechne, jak to v některých z nich chodí. Nabídnu trojlístek křiklavých případů, bohužel z Vysočiny. Nepochopím například, proč elementaristka žene prvňáka, a to už v září, k logopedovi, protože žák nevyslovuje tak, jak by si přála, přestože by si i díky jejímu mluvnímu vzoru časem a přirozeně správnou výslovnost osvojil. Nepochopím, jak může elementaristka dětem, které jsou ve škole tři měsíce a sotva čtou, naservírovat diktát, a nechápu také, jak může elementaristka děti, které jsou ve škole o měsíc déle, hodnotit testem a nadělit jim koule za nízký počet bodů. Dovolím si zkrátka tvrdit, že kantorský spěch, netrpělivost a vyumělkovaná přísnost k prvním třídám, natož k zápisům, nepatří.