Co má společného krajíc chleba s poslem jara? Tyto dvě maličkosti (zdánlivé samozřejmosti) spojily můj nedávný zážitek při čtení novin a popíjení ranní kávy na terase mého domova.

V článku od reportérky Petry Procházkové o dvou statečných lidech z Ukrajiny zmítané strašlivou válkou stálo: „V Manguši jsme dostali deky, spali jsme na zemi a byli tak šťastní! Druhou noc jsem si konečně po dvaceti dnech umyla vlasy a kousla si do chleba. A tehdy jsem pochopila, že jsem v nebi,“ popisovala v reportáži žena, která s druhem utíkala do bezpečí.

Bývalý Dům dětí a mládeže v Brněnské ulici byl od roku 2016 opuštěný, pár měsíců zpět fungoval jako ubytovna pro bezdomovce s koronavirem a nyní je z něj Ukrajinský dům.
VIDEO: Ukrajinský dům v Jihlavě je připravený, může ubytovat první uprchlíky

Věřte, nebo ne, ale ve chvíli, kdy jsem dočetl tuto pasáž, zvedl jsem oči k obloze (nebi). Nad údolím kroužil pták. Byl velký. Uchopil jsem dalekohled a po rychlém zaostření jsem hleděl do zobáku opeřence, který musel vynaložit dost sil, aby se po zimě vrátil do svého hnízdiště. Ano, hádáte správně, byl to čáp. První, kterého jsem letos spatřil. V kontextu těch pár vět z reportáže, to byl tak silný okamžik, že se mi nahrnuly slzy do očí.

V tutéž chvíli jsem si uvědomil, jak málo vlastně člověku stačí, aby se cítil spokojený. Na talířku před sebou jsem měl i ten kousek chleba. Nadrobil jsem ho ptákům, kteří se pásli na trávě. V tu chvíli to bylo to nejmenší, jak jsem mohl někomu pomoci. Nikdy totiž nevíte, kdy budete muset hledat přikrývku, toužit po takové samozřejmosti, jako si umýt vlasy, či ještě hůř, shánět krajíc chleba. Proto pomáhejme, jak jen můžeme. Je to ta největší maličkost tohoto světa.