Z autorádia mi k tomu vyhrávala kazeta s písničkami Waldemara Matušky.

Vracel jsem se z návštěvy od přítele, hudebního skladatele, cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše a jeho paní Niny, kteří žili v horách u krásného jezera Lake Tahoe.

Ještě jsem byl pln hezkých zážitků z návštěvy, při které mi přítel Eduard hrál na klavír svou trampskou píseň Niagára, kterou jsme si tentokrát společně zazpívali.

A já mu na oplátku pouštěl Matuškovy písničky z kazety, kterou mi poslala z domova maminka. Kupodivu jich hodně znal, a podle svých slov si Matušky velice vážil a považoval ho za našeho nejlepšího zpěváka trampských písní.

Poslouchal jsem mou oblíbenou písničku Eldorádo. A protože jsem byl v autě sám, začal jsem si povídat se vzdáleným Waldemarem.

Totalitní komunistický režim v té době se už doma začínal blížit ke svému neslavnému konci. Kdyby utekli ze země takoví umělci, jako jsou Matuškovi, to by byla opravdová rána pro ten podivný režim. Kdyby právě takoví lidé dali najevo, že už v něm nechtějí žít, napadlo mne v té chvíli.

Ale věděl jsem, že je to absurdní přání, že velký zpěvák neodejde a že asi ani nemá možnost jen tak odejít. O to větší překvapení jsem zažíval po několika dnech, kdy jsem se ze zpráv z domova dozvěděl, že Waldemar a Olga Matuškovi emigrovali, že odešli do Spojených států a budou žít v Madeira Beach na Floridě.

První setkání

A brzy nato vydali první gramodesku českých a moravských lidových písní, kterou už nazpívali ve studiu na Floridě. Pak následovaly koncerty pro krajany v Americe. Při tom kalifornském v budově Sokola v San Mateu nedaleko San Franciska jsem se s nimi v květnu 1987 setkal poprvé – brzy poté, co Matuškovi zpívali před plným sálem nadšených krajanů. Waldemar nebyl překvapen, když jsem ho informoval o tom, že v Kalifornii žije autor mnoha trampských písní Eduard Ingriš.

Samozřejmě znal jeho písničky, které v mládí často zpíval, a navíc se učil svého času hrát na kytaru podle Ingrišovy dvoudílné učebnice Veselé učení na kytaru.

Poradce Ingriš

Matuška mi hned sdělil, že si samozřejmě přeje svého oblíbeného skladatele poznat a navázat s ním spolupráci. A tak jsem se stal jakýmsi prostředníkem mezi Waldemarem a Olgou Matuškovými a mým přítelem Eduardem Ingrišem.

Spolupráce, kterou navázali, vyvrcholila tím, že se Eduard Ingriš stal oficiálním poradcem při vydání nové gramodesky a kazety Waldemara Matušky Niagára, kterou zdobil Matuškův portrét od Zdeňka Buriana a na kterém Waldemar zpívá kromě Niagáry ještě jednu z trampských písní Eduarda Ingriše.

Ten ještě ve svých 85 letech složil pro Matušku krásnou Českou polku a těšil se, že ji oba budou zpívat na svých dalších koncertech pro krajany.

Domluvil jsem jim setkání v Lake Tahoe, na které se v té době už těžce nemocný Eduard Ingriš, ale samozřejmě i Olga s Waldemarem velice těšili. Při jednom ze svých koncertů to vyjádřil veřejně Matuška – že alespoň na dálku objímá Eduarda Ingriše a že doufá, že se setkají. Už k tomu bohužel nedošlo. Skladatel Ingriš zemřel v roce 1991.

Jihlavské překvapení

Brzy nato jsem potkal opět Matuškovy, tentokrát v Jihlavě při návštěvě mé maminky. Jak jsem zjistil, měli právě v té době autogramiádu v prostorách dnes už zaniklé kampeličky v Palackého ulici v Jihlavě, kde jsem je velice překvapil, když jsem se tam náhle objevil.

Byli tam oba i s Waldemarem juniorem a dotazy a povídání nebralo konce. Waldemar mi daroval vydanou knihu „Tisíc mil, těch tisíc mil“ i s pěkným věnováním a doporučil mi, abych si hlavně přečetl jednu pasáž, ve které píše o Eduardu Ingrišovi.

„Nikdy bychom neměli odkládat setkání s blízkými lidmi a přáteli. Protože se už s nimi nemusíme nikdy sejít-právě tak, jak se mi to k mé velké lítosti stalo s panem Ingrišem,“ řekl mi Matuška. Snad se tedy se svým oblíbeným skladatelem trampských písní sejde někde tam ,,jinde“, a zazpívají si spolu Niagáru…

Vladimír Kříž, San Francisko