Lehce vousatý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že osmnáct romských dětí bylo v České republice neoprávněně vřazeno do praktických škol, odstartoval současnou odbornou i laickou diskusi o potřebnosti, či naopak nepotřebnosti těchto zařízení v našem systému základního vzdělávání. Věřím, a podotýkám to jen tak na okraj, že se na stůl evropského soudního dvora v roce 2007 dostaly i listiny 
s podpisy rodičů, nebo zákonných zástupců zmíněných osmnácti žáků, bez kterých by vřazení jejich dětí do praktických škol, samozřejmě po předcházejících konzultacích s lékaři, psychology a pedagogy, nebylo jaksi vůbec myslitelné…

Argumentů pro zachování, redukci či úplnou likvidaci sítě praktických škol je na stole více než dost a obtížnost finálního rozhodnutí, které jednoho dne z ministerstva školství přijde, byť to nebude zítra, ba ani za rok či dva, je umocněna skutečností, že jejich odpůrci i zastánci mají v mnohém pravdu.

Naprosto ideálního stavu, který charakterizuje pojetí vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí současně v jednom kolektivu, dále základní školy, prošpikované kromě jiných erudovaných kantorů i speciálními pedagogy a jejich asistenty, a také třídy vybavené potřebnými speciálně-pedagogickými pomůckami, se u nás bohužel jen tak nedočkáme. A bez zajištění tohoto personálního a materiálního zázemí jsou podle mého názoru veškeré diskuse o nepotřebnosti praktických škol liché. Nehledě na přetrvávající absenci celospolečenské objednávky, konsensu, vůle a také peněz pro uskutečnění výše naznačené systémové „revoluce" v pojetí vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí.