Žižkov samotný, ač ve dvacátém století veskrze proletářská čtvrť, začal postupně vadit právě komunistům. V sedmdesátých letech proto vznikl plán generální přestavby celého sídliště, spojený se stavební uzávěrou, která způsobila, že si lidé nemohli ani vymalovat, a proto své byty sami opouštěli. Čtvrť demograficky zestárla a účelově přistěhovaní nepřizpůsobiví ji měli dodevastovat tak, aby nároky na bourání byly nezpochybnitelně oprávněné. Jenže co to byly oprávněné nároky za normalizace? To byly především politické proklamace kryté stranou a vládou. Žižkov měl být se svou původní živelnou až pitoreskní architekturou, která dala za vznik stovkám neopakovatelných pohlednic, zastavěn panelovými sídlišti, protože to byl politický úkol. Projev tehdejšího komunistického aparátčíka Miroslava Štěpána to dokazuje víc než výstižně. Mnohé odpůrce bourání označil za protistátní živly a slíbil poctivým pracujícím, že dříve odporný buržoazní Žižkov bude přestavěn ve jménu socialismu. „Generální přestavba" byla tedy hnána nikoliv špatným technickým stavem budov, ale čistě politickými, tedy naprosto abstraktními cíli. Bylo potřeba skoncovat s pomníky buržoazie… Sami se rozhlédněte po svém vlastním městě. Možná zjistíte, že těch pomníků ubylo i tam. O desítkách českých měst s rozervaným historickým jádrem se však tolik jako o Žižkovu nemluví. Bohužel.