K dostání tu jsou přitom lokální farmářské produkty. Teď například husy 
z Vysočiny, které jsou odchované ve výběhu. Odpočívají 
na hoblovačkách v přístřešku a jsou dokrmené naklíčeným ječmenem. To je hezké, ale nějak mě ta představa husičky vesele pobíhající na zeleném trávníčku, která by teď měla skončit u mě na talíři, děsí. Zřejmě lítost nebo co. Koupit si překrmenou husu z „továrny" v supermarketu mi přijde jaksi méně morbidní. Jak je to možné? V úseku masa v obchodě už téměř neexistují kosti. Připadá mi, že v supermarketu je mezi mnou a tím, co kupuji, jakási opona.

Průmysl zřejmě nechce, abych věděla, co jím. Protože pak by se mohlo stát, že bych si výrobek nekoupila. Jak asi vypadá kuře, jehož prsa v supermarketu velikostně připomínají spíš ta husí? Zřejmě jako mutant. Kuře z velkochovu žije prý asi jen pět týdnů, zatímco v biochovech to je více než tři měsíce. Raději ani nechci vědět, čím se takový mutant krmí. Navíc, co jí opeřenec, jíme i my. Najednou mi představa veselé husy pečené u mě v troubě nepřijde tak hrůzostrašná. Radši 
si dám husu s tváří nežli mutanta.