Vojenští piloti Michal Kudyn a Stanislav Stojník z Náměště nad oslavou seděli v loni v prosinci v proudovém vojenském letounu, kterému vysadil motor. „Překvapilo mě to. Okamžitě mi proběhla hlavou myšlenka, že to bude asi ta krizová situace, na kterou jsme se na zemi mnohokrát připravovali,“ vzpomíná na okolnosti pádu letadla L-39 Alabtros u Biskupic na Třebíčsku Michal Stojník. Dohromady mají oba piloti nalétáno bezmála dva tisíce hodin. Do vzduchu od té doby nemohou, protože vyšetřování příčin pádu ještě neskončilo. „Doufám, že už to brzy uzavřou. Už se těším, že budu znovu létat,“ svěřil se Michal Kudyn, který byl vedoucím letu, a jeho kolega byl zapisovačem.

V jaké fázi letu jste začali mít problémy?

Kudyn: Po vzletu jsme vystoupali na maximální výšku. Zkoušeli jsme režim motoru, protože šlo o zalétávací let po celkové výměně motoru. Zkoušeli jsme ovládání hydraulických prvků. Při jednom z klesání jsme zaznamenali osudový problém.

Stojník: Náhle nám vysadil motor. Ozvaly se dvě rány kovového charakteru a během vteřiny se motor úplně zastavil. Kolega automaticky vybral letoun do stoupání a začali jsme řešit, co dál.

Něco takového se vám stalo v kariéře poprvé?

Stojník: Ano. Překvapilo mě to. Okamžitě mi proběhlo hlavou, že to bude asi ta situace, na kterou jsme se připravovali na zemi. V tu chvíli musí jít všechny emoce stranou .

Kudyn: U mne to bylo také poprvé. Neměli jsme mnoho času na řešení, a tak jsem předal řízení kolegovi. Já jsem komunikoval s věží a snažil se nahodit motor, ale nešlo to.

V jaké výšce jste letěli?

Kudyn: Přibližně dva kilometry. Měli jsme ale relativně velkou rychlost, kterou jsme využili na stoupání, abychom měli dostatek času na řešení krizové situace.

Kdy jste se rozhodli, že se musíte katapultovat a stroj nechat na pospas osudu?

Stojník: Do poslední chvíle jsme věřili, že se nám podaří motor nahodit. Ke katapultáži jsme se proto rozhodli až přibližně 500 metrů nad zemí, když bylo jisté, že stroj dopadne do neobydlené zóny.

O katapultáži se rozhodujete sami, nebo je to ve spolupráci s věží?

Kudyn: Je to na rozhodnutí pilota. Doby, kdy k tomu vydávala pokyn věž, jsou nenávratně pryč. Jsme na to cvičení, je to naše zodpovědnost a práce.

Co musíte udělat, abyste se bezpečně katapultovali?

Stojník: Je to na dohodě posádky. Dohodli jsme se, že já půjdu poslední. Není to tak, že by se vystřelili oba piloti najednou. Počkal jsem, až se vystřelí kolega. Sedačka pak automaticky sama odpadne.

Jaký to byl pocit?

Stojník: Nezapomenutelný. Nedá se to příliš barvitě popsat. Jsme rád, že to proběhlo dobře.

Kudyn: Nepatří to k všedním zážitkům pilota. Popsat se to dá těžko. Je to strašně rychlé.

Když jste se vystřelili, tak jste věděli, kam letadlo spadne?

Stojník: Věděl jsem, že letadlo spadne do lesa, ale určitý pocit nejistoty stejně člověk má.

Kudyn: V okolí Náměště je vyčleněný prostor, kam mají piloti v případě problémů letadlo navést, aby spadlo mimo obydlenou oblast.

Měli jste s tím nějaký problém?

Stojník: Snažili jsme se co nejdéle plachtit, abychom byli co nejníže. Jedině tak jsme mohli mít jistotu, kam letadlo dopadne. Kdybychom se katapultovali ve třech kilometrech, tak bychom jistotu neměli.

Jaký byl váš dopad na zem?

Stojník: Docela luxusní. Zůstal jsem sice viset na stromě, ale sám jsem z něj slezl.

Kudyn: Já jsem nadvakrát propadl mezi stromy. Spadl jsem až na zem, ale kromě oděrek a pohmožděnin jsem neměl vážnější zranění.

Máte strach sednout znovu do letadla?

Stojník: Nemám. Ještě jsme ale od té doby nelétali. Nadále platí zákaz létání na tomto typu letadla, protože komise ještě neukončila vyšetřování.

Kudyn: Strach nemám. Do letadla se těším. Vyšetřování už trvá dlouho, doufám, že už brzy skončí.