Večer dvacátého dubna začalo prudce pršelo a déšť ze všech kopců v okolí stékal do Kozlovského potoka. A jeho hladina rychle stoupala. „V jedenáct hodin v noci jsem se dívala na potok, hučel a já říkala manželovi, ať jde vyjet s autem, že se potok určitě vylije. On byl rozespalý, už ležel a nikam se mu nechtělo,“ vypráví Helena Dvořáková o posledních chvílích před povodní a pokračuje: „Ale já jsem nedala pokoj, tak šel a nemohl do dvora, tam bylo po kotníky vody. S autem už nevyjel.“

Helena Dvořáková tak šla rychle vzbudit maminku, která tehdy bydlela v přízemí dvoupodlažního domu. „To si člověk neumí představit, jak rychle voda stoupala. Já se snažila házet věci zespodu nahoru, zachránit je. Ale bylo to zbytečné – voda zvedla nábytek a všechno spadlo do bahna, i televize se utopila,“ vypráví Helena Dvořáková. Devětasedmdesátiletou seniorku nakonec do schodů vynášel její zeť Josef, vodu měl do půli těla, a nalomil jí přitom dvě žebra.

Voda vyvalila dveře, všechno plavalo a záhy dosáhla výšky metr dvacet, tedy nad vypínače a vyhodila elektriku. Všude pak byla tma. „Mysleli jsme, že polezeme ven oknem,“ přidává svojí vzpomínku Josef Dvořák. V místnostech byla výšky vody metr dvacet, venku ještě o čtyřicet centimetrů více.

Povodeň v Lukách

- blesková povodeň městys zastihla v noci z 20. na 21. dubna 1988
- hladina kozlovského potoka stoupla o 4 metry
- o život přišly dvě ženy, několik domů šlo poté k zemi
- jednalo se o jednu z nejničivějších povodní do té doby

Hučení najednou začaly přehlušovat hlasité rány rozléhající se do noci. To voda strhla v místní části Staré Brno obří železnou konstrukci kladiva se srpem. „Ta měla tři, čtyři metry, voda jí zvedla a letělo to po proudu, naráželo to do baráků a doplavalo to až na městečko. My třeba vrata od garáže našli až u řeky a dvoukolová kárka byla v Bítovčicích na stromě. Ta voda měla strašnou sílu,“ vybavuje si Helena Dvořáková.

Jak rychle ale velká voda přišla, tak také odešla. Čtyři hodiny po půlnoci začala hladina klesat a ráno byla všechna voda pryč, zůstala po ní jen spoušť a několik decimetrů bláta. „Bylo to páchnoucí, mastné, jemné bahno. To nešlo vypláchnout,“ vybavuje si i po letech Helena Dvořáková. V motoru auta se bláto dostalo přes zvednuté písty i do válců, to se už nepodařilo zachránit. „Škody nám vyčíslili na osmdesát tisíc, za novou Škodu 125 jsem v té době dal šestačtyřicet tisíc,“ říká pro porovnání Josef Dvořák.

Hned ráno pak přišli lidé z Luk i z okolí a nabízeli pomoc. Syn Pavel tehdy bydlel v Kamenici a když jel do práce v Jihlavě, nestačil se divit, co se v Lukách dělo. „Dojel jsem se do Motorpalu jen omluvit a vrátil se hned pomáhat. Všichni, kdo tehdy uklízeli, dostali několik dní volno,“ říká. „Byli jsme čtrnáct dní vyřízení, jen jsme pracovali,“ dodává jeho matka.

Situace nebyla kritická

Další rok pak trvalo, než byly spodní místnosti znova k bydlení. Jelikož jde o dvoupodlažní dům, nebyla situace tak kritická. Následky ale Dvořákovi pociťovali i v dalších letech. „Dodnes se v dílně najdou věci, které už na pohled povodeň pamatují,“ směje se Helena Dvořáková.

Povodeň, při které náhle stoupla hladina Kozlovského potoka o čtyři metry, si tehdy v Lukách vyžádala i dva lidské životy, v obou případech šlo o ženy. Obecní kronika uvádí, že do Luk následně docházely balíky i peníze z celého Československa. Obec pak byla doslova přeplněna technikou, která likvidovala následky, třeba jen z bazénu na koupališti se vyvezlo 124 nákladní tater bahna.

V dalších dnech šlo mnoho domů podél Kozlovského potoka k zemi a za městysem vznikly poldry, které už obyvatele Luk před bleskovými povodněmi chrání. Tato, ač byla impulsem k protipovodňovým opatřením, totiž nebyla první. „Takových deset centimetrů jsme v dolních místnostech zažili už předtím, asi čtyřikrát,“ mávne dnes už rukou Helena Dvořáková.