„Cesta za prvenstvím byla celkem snadná. Přitom jsme s medailí ani moc nepočítali,“ přiznal třiadvacetiletý jihlavský kuželkář.

Kotyzovi se v poslední době prostě daří. Dalo by se dokonce říct, že na co sáhne, to promění ve zlato. Nebo alespoň v medailový úspěch. „O to těžší pak bude vysvětlování, až se mi jednou něco nepovede,“ usmívá se nejlepší český kuželkář roku 2006.

V semifinálové bitvě jste nastoupili proti dalšímu českému páru Bukovská, Němec. Proběhlo nějaké hecování?
My jsme se špičkovali už dlouho dopředu. Tušili jsme, že na sebe narazíme. Hned večer před začátkem turnaje prohlásila soupeřka, že připíjí na bronzovou medaili. Jenomže ne na svojí, ale na naší. (smích)

O to víc jste si pak asi vychutnali pití na jejich bronz…
Vlastně ještě žádná pořádná oslava neproběhla. Druhý den totiž moje partnerka nastupovala v družstvech žen, nebyl čas. Ale příští týden máme slavnostní uzavření sezony s reprezentací v Náchodě, takže tam to určitě doženeme.

Říkal jste, že cesta za zlatem byla celkem snadná. To znamená, že ani ve finále vás nepřepadl strach?
Chvilkama jsme prohrávali, ale vždycky, když bylo nejhůř tak naštěstí někdo z nás dvou zabral.

Partnerku do tandemu jste si vybral sám, nebo vám jí přidělili?
(smích) Přidělili mi jí na jednom mezistátním utkání, kde jsme trénovali právě na šampionát v Košicích. Ale Hanku znám už od dorostu, takže jsem s tím absolutně neměl problém.

Navíc vzhledem ke konečnému výsledku to byla volba velmi dobrá…
To každopádně, povedlo se jim vybrat moc dobře. (smích)

Když se ještě na chvilku vrátíme k semifinálové bitvě, vy jste v ní asi byli ti, s nimiž se počítalo méně…
Jednoznačnými favority byli naši soupeři. Oni vlastně obhajovali titul, takže se od nich automaticky čekalo, že postoupí do finále. Ale my jsme jim to překazili.

Máte nějaký pokřik, kterým toho druhého vyhecujete k maximálnímu výkonu?
Nic zvláštního, pro nás byla dost velkou motivací placka. Ale občas na sebe samozřejmě zakřičíme. Třeba něco jako: Přitlač. (smích)

Na co vlastně myslíte, když berete kouli do ruky a rozbíháte se s ní?
Hlavně na to, abych hodil co nejlíp a neudělal nějaký průšvih. Stačí malinko změnit rozběh a koule jde jinam než je potřeba.

Už se vám někdy stalo, že byste uklouzl?
No jasně, ale naštěstí se to tehdy obešlo bez zranění.

Když už jsme u zranění, jaké se objevují při kuželkách nejčastější potíže?
Že by se nějak trhaly svaly nebo něco podobného, tak to ne. Ale hodně bolí klouby, kolena, kotníky, občas záda. Pak je to o tom, umět vypustit a dojít si včas na nějakou rehabilitaci.

Na bolavé klouby prý pomáhá plavání. Vzhledem k tomu, že máte kuželnu nad bazénem, tak stačí seběhnout o patro níž…
Plavu docela často a rád. Já mám vůbec kladný vztah ke sportu. V létě hraju beach volejbal a v zimě chodím na florbal.

To jsou sporty,k nimž patří i publikum. Jak je to v tomto směru s kuželkami?
Publikum z řad veřejnosti moc není, to je pravda. Ale pokud jede na mistrovství výprava nějakých třiceti lidí, tak ti už pak dokážou udělat docela bouřlivou kulisu.

Trénujete pokřiky už v autobuse?
Na šampionát do Skopje jsme autobusem jeli, ale do Košic by to na celý týden vyšlo dost draho. Tak jsme vyrazili vlakem. Vyjížděli jsme z Valašského Meziříčí a za pět a půl hodiny byli na místě.

Žádné výluky, zpoždění, ani nic podobného??
Vůbec, kupé bylo pohodlné. S klukama jsme hráli celou dobu karty, takže nám cesta utekla jako voda.

A jaké byly dráhy v Košicích? Myslím ty, na nichž jste pak hráli?
(smích) Zrovna tam nebyly nejlepší. Ale dařilo se nám na nich, takže vlastně paráda.

Vy v poslední době sbíráte jeden úspěch za druhým. Vozíte medaile ze světových turnajů, vítězíte v nejrůznějších anketách. Je něco co se vám třeba nepovedlo?
Určitě, není každý den posvícení. Ani u mě ne. Občas se mi nějaký zápas nepovede. Třeba v družstvech jsem měl celkem nepovedený nához. Nebýt toho, mohli jsme v Košicích získat o jednu placku navíc.

Každopádně neúspěchů je podstatně méně. Funguje to tak u vás i v osobním životě?
To se pozná za týden, až jestli udělám státnice. (smích)

Jakou školu studujete?
Vysokou školu chemicko technologickou v Praze.

Skloubit učení se sportem vám nedělá potíže?
Ani ne. Chemie není těžká, když se pochopí. (smích)

Spolužáci vaše výsledky a úspěchy zaznamenávají?
To jo, hned jak se dozvěděli o zlatu, tak mi poslali spoustu blahopřejných esemesek.

A profesoři se přidali?
Kdepak, ty nezajímá nějaká moje mimoškolní aktivita. Na chemii se obvykle sport nepěstuje, tudíž nepředpokládám, že by profesoři večer seděli u televize a sledovali, jak jejich žák hraje kuželky. (smích)

Jste dobrý student?
Řekl bych, že jsem takový střední proud. Proplouvám pokud možno bez komplikací, ale zase ne nijak zvlášť excelentně.

Zajdete někdy se spolužáky na kuželky, nebo třeba na bowling?
Zajdu, tedy pokud chtějí. Ale oni většinou nadávají, že mi to moc jde.

Nikdy je nenecháte vyhrát?
Ale jo, občas se to někomu povede. Je důležité, aby úplně neztratili sebevědomí. (smích)

Čemu byste se chtěl věnovat, až doděláte studium?
Můj obor je technologie ochrany prostředí. To znamená, že bych se v Jihlavě rád uchytil v nějakém podniku, a tam potom chemii dál rozvíjel.

Zatím tedy v Jihlavě hrajete pouze kuželky, a nutno říct, že velmi dobře. Jak byste zhodnotil uplynulou sezonu v nejvyšší soutěži?
Skončili jsme pátí. Myslím, že vzhledem k tomu, že jsme byli nováčky, tak to vůbec není špatný výsledek. Ale příští rok by to mohlo být ještě lepší. Už máme předběžně dojednané dvě posily, takže budeme útočit na titul.

Kolikrát týdně trénujete?
Dvakrát. Pokaždé dáme tak stopadesát hodů. Někdy přidáme kolo, nebo plavání.

Proč jste si vlastně vybral kuželky? Jihlava je spíš hokejové a fotbalové město…
Já jsem jako malý zkoušel fotbal, ale mám problémy podobné sporty udejchat. V tomhle jsou pro mě kuželky naprosto ideální. Člověk se sice zapotí, ale nezadejchá. Jsem mamince vděčný, že mě k nim přivedla.(smích)

Vede vám maminka třeba statistiky úspěchů?
Občas vystřihne nějaký článek z novin, ale jinak si vedu statistiku sám. Každý zápas, který odehraju, si zapíšu do svého deníku, takže mám dostatečný přehled.

Místa na další úspěchy je doma taky ještě dost?
No jasně. Tam se toho vejde. Doufám, že pár medailí ještě přivezu.

Nějaký rekord by se taky hodil, ne?
Zatím držíme společně s Viktorem Pytlíkem jeden český rekord. Stodvaceti hody se nám podařilo srazit 1216 kuželek. Dá se říct, že v průměru to dělá o něco víc než pět kuželek na jeden hod.

A v porovnání se světovým rekordem ztrácíte kolik?
Přesně nevím, kolik je teď současný svěťák. Ale myslím, že nějakých 1260.

Vy kromě hraní kuželek a studia přispíváte také na internetové stránky Českého kuželkářského svazu. Baví vás psaní?
Celkem jo. Jelikož se podílím na chodu českých kuželek, tak musím sledovat co se děje i jinde, ne jenom v Jihlavě. Třeba když byl světový pohár juniorů a dospělých, tak jsem psal dost článků. Někomu se líbily, někomu ne. Ale tak už to chodí. (smích)