Pouze tři čeští atleti se můžou pochlubit tím, že vytvořili ve své disciplíně nejlepší výkon všech dob. Desetibojař Roman Šebrle (9026 bodů v Götzisu v roce 2001), oštěpař Jan Železný (98,48 m v Jeně v roce 1996), ten nejstarší však drží běžkyně z Golčova Jeníkova Jarmila Kratochvílová.

Ano, věřte nebo ne, ale dnes je to na den přesně čtvrt století. V onen památný den, 26. července 1983, v Mnichově zaběhla 800 metrů v čase 1:53,28.

„Poslední dobou jsme si říkali, že by bylo fajn, aby vydržel do soboty. Trochu to oslavíme, doma v Golčově Jeníkově a za týden i u nás v Čáslavi na stadionu,“ usmívá se Kratochvílová.

Věřila jste tehdy, že by mohl váš světový rekord takhle dlouho vydržet?

To jsem si vůbec nemyslela. Čekala jsem, že se v krátké době zlepší. Do každého roku jsem potom vstupovala s tím, že už padne. Ale nestalo se tak, a musím přiznat, že na konci sezony jsem měla vždy příjemný pocit u srdce, že rekord odolal.

Čím si vysvětlujete, že váš čas dosud nikdo nepokořil?

My jsme generace, která moc vyjíždět do světa nemohla. Pořád jsme jen trénovali a dřeli a zase trénovali a dřeli. Našimi jedinými vrcholy byly olympiáda, mistrovství světa a Evropy. Za nás ještě nebyla éra velkých finančně zajímavých mítinků, jako je teď. Sportovkyním chybí souvislejší příprava, je až moc narušená množstvím závodů. Je otázkou, jak bych dopadla, kdybych tu možnost měla. Možná bych světový rekord nezaběhla.

Letos se začíná však rýsovat konkurence…

To je pravda. Rychle běhají Rusky, hlavně Sobolevová. Velkým talentem je mladá Keňanka Jelimová. Tyhle dvě mají naději, běhají pod 1:55. Pořád jim ale chybí okolo sekundy a půl. V lidském životě to není nic, na atletické dráze to je však hrozně dlouhá doba. Pro mě je teď ale zajímavější sledovat mítinky. Komentátor vždycky hlásí, že na čtvrtce je Keňanka stejně rychlá, nebo ještě rychlejší než Kratochvílová. Dvě stě metrů před cílem však už poznám, že z toho nic nebude. Právě poslední dvoustovka hrozně bolí.

Vybaví se vám vůbec ještě ten památný mnichovský závod?

Je to už pětadvacet let, ale když přivřu oči, tak vidím celý závod jako ve filmu. To samé je však kolikrát i s tréninkem. S dětmi vyběhneme ve Vodrantech na cestičku a hned si vybavím, jak jsem tady trénovala já. Jako by se to stalo včera.

A co průběh?

Pro Němce to tehdy byla poslední možnost, jak se kvalifikovat na mistrovství světa do Helsinek. Jedna z nich nastoupila, ale potom odpadla. Mně se běželo dobře pocitově, vůbec jsem neznala mezičasy. Kdyby na mě na šesti stech metrech někdo křiknul, mohl být čas ještě lepší. V cílové rovince jsme měla světelnou tabuli přímo naproti sobě. Viděla jsem, jak tam skáčou čísla 1:49, 1:50… V duchu jsme si říkala: ‚Ježíši, co se děje.‘ To mě taky trochu zbrzdilo. Nevěděla jsem přesně, jakou hodnotu má světový rekord Rusky Moštové. A po doběhu začal trenér strašně křičet.

Co vím, tak jste půlku ani běžet neměla, že?

Bylo to zvláštní. Dva dny před tím jsem v Praze v kontrolním závodě takřka bez konkurence běžela čtvrtku (400 m – pozn. autora) v čase 48,45. Světový rekord tehdy držela Marita Kochová za 48,16. V Mnichově jsem měla původně běžet dvoustovku, chtěla jsem si otestovat rychlost. Jenže po návratu jsem dostala obrovskou křeč, to byla ukrutná bolest. Noha mě pobolívala celý den, vrtalo mi hlavou: ‚Co když se něco stane?‘ Jako slušně vychovaný socialistický sportovec jsem však věděla, že když už jsem vycestovala, tak musím běžet. S trenérem Kváčem jsme se dohodli, že zkusíme osmistovku, která není tak rychlá.

To všechno se stalo těsně před mistrovstvím světa v Helsinkách, kde jste získala dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili.

O půlnoci končily přihlášky na šampionát a někoho napadlo, že mě přihlásí i do osmistovky. Dokonce mi ještě na stadion volal jeden novinář, že Marita Kochová nepoběží čtvrtku. Na jedné straně jsem měla radost, protože byla můj vzor, ale mrzelo mě, že se s ní nebudu moci přímo poměřit. Přemýšlet o dvojstartu? To byla muka. Časový program byl totiž hodně zhuštěný. Po semifinále čtvrtky byla jen půlhodinka odstupu od finále půlky.

Co nakonec rozhodlo?

Někteří lidi mě přemlouvali, ať do toho jdu. Jiní zase, hlavně rodina, ať neblázním. Přišla jsem za trenérem a řekla jsem mu: ‚Když mi řeknete, že mi bude hrát hymna, tak do toho půjdu.‘

A co pan Kváč odpověděl?

‚Já ti řeknu, že hymny budou dvě!‘ Věděl, že je to poslední příležitost, jak získat dvě zlaté. Na olympiádě byl program ještě více nahuštěný, tam bylo mezi závody deset minut. Navíc mi vštěpoval, že jsem dobře připravená. Bylo to však hodně náročné, absolvovala jsem čtyři čtvrtky v individuálním závodě, dvě ve štafetě a tři půlky. Navíc jsem strávila spoustu času v dopingové místnosti. Helsinky jsem vůbec neviděla.

Ale dvě zlata a stříbro ze štafety všechno vyvážily!?

To víte, že jsem teď ráda. (smích)

Prozraďte ještě, budete slavit dvacet pět let od světového rekordu?

Trochu ano. V sobotu se v Jeníkově sejdeme s lidmi, se kterými pořádáme závod každý rok o Velikonocích. Příští týden zase posedíme na stadionu v Čáslavi.

Jarmila Kratochvílová

Nejlepší česká běžkyně všech dob, vrchol kariéry zažila v roce 1983. V Mnichově zaběhla 26. července SR (1:53,28), na srpnovém MS v Helsinkách získala zlato v běhu na 400 m (47,99 – tehdy rovněž SR) a 800 m a stříbro ve štafetě 4×400 m. Na OH 1980 v Moskvě získala na 400 m stříbro, má čtyři tituly halové mistryně (1981 – 84). Drží všechny české rekordy na tratích od 100 do 800 m. Šestkrát byla vyhlášená Atletkou roku, v roce 1983 i Atletkou­ světa.

Citát 1: Kdyby na mě na šesti stech metrech někdo křiknul, mohl být čas ještě lepší.

Citát 2: Jako slušně vychovaný socialistický sportovec jsem však věděla, že když už jsem vycestovala, tak musím běžet.