Už dnes přistane v nepálském hlavním městě Káthmándú. Pozítří odtud pěšky vyrazí pod osmou nejvyšší horu světa – Manaslu (8163 m).
Minulý týden se ale do povědomí dostal díky své loňské veleúspěšné expedici. Za záchranu polských a španělských horolezců na Dhaulágiri dostal od Českého klubu fair play spolu se svým parťákem Zdeňkem „Prasokolem“ Hrubým Hlavní cenu za čin roku 2008.

Že nakonec vyrazíte sám, to je překvapivá novinka. Podle původního plánu jste měl zase jet se Zdeňkem Hrubým, ne?
To ano. Zdeněk po loňském fyzicky i psychicky náročném dvojvýstupu chtěl něco klidnějšího. Mělo s ním jet asi šest lidí, kteří tolik nelezou. K tomu jsem si přibral jednoho lezce já. Volba padla na Manaslu, kde ještě ani jeden z nás nebyl. Jenže postupně odpadl jeden člověk od něj, pak sám Zdeněk, tím odpadli i ostatní. A ten „můj“ borec vypadl týden před odletem kvůli vážným rodinným důvodům. Tak nakonec pojedu sám.

Takže se pokusíte o sólovýstup, nebo se k někomu ze zahraničních expedic přidáte na místě?
Uvidím až tam. Na Manaslu lidi určitě budou, protože se o permit (povolení k výstupu – pozn. aut.) dělím se Španěly, Francouzi a Němci. Kdo má jaké úmysly a jestli s někým polezu, to zjistím až na místě. Ale víceméně počítám s tím, že polezu sám.

Při svých předchozích osmi úspěšných výstupech na osmitisícovky jste ale nikdy nelezl sám, ne?
Nelezl. Ale třeba na vrcholu Nanga Parbat jsem stál sám, protože to parťák otočil asi dvě stě metrů pod vrcholem.

To je zase úplně jiná dimenze horolezectví, ne?
No, je to něco jiného. Sám jsem zvědavý. Budu chytřejší, až se vrátím. Musím si to trošku přerovnat v palici, ale jinak si myslím, že jsem na to připravený.

Jak se připravujete na dlouhodobé strádání po fyzické stránce?
Když se vrátím z expedice, tak se tak týden dva flákám a pak už zase trénuju. Kolo, lezení, běhání, kajak a jiné radosti. Od začátku zimy posilovna, poslední dva až tři měsíce se zaměřím na aerobní zátěž – kolo, stepper, běh, veslování… Pokud je sníh, vyrážím na běžky.

Jak byste Manaslu charakterizoval?
Je osmá nejvyšší, jinak ji neznám. Je taková tajemná, jméno znamená Hora ducha, zrovna loni jsme se o ní na expedici bavili. Rozhodně nebude lehká, to není žádná osmitisícovka, ale pro mě je to zatím takové bílé místo na mapě. Letos v zimě to jedna česká expedice zapíchla kousek za prvním výškovým táborem, protože bylo hodně sněhu a nemohli přelézt ledopád. Jestli tam bude ledopád a trhliny, bude to hodně špatné. To radši budu lézt nějakou stěnu než kličkovat mezi trhlinami.

Počítáte s tím, že se můžete dostat do ohrožení života, jako třeba polští a španělští horolezci, kterým jste se Zdeňkem Hrubým při loňské úspěšné expedici zachránili život?
Do takové situace se člověk může dostat vždycky. Třeba na silnici, při běhu v lese nebo v horách… Budu doufat, že se do takové situace nedostanu, a když dostanu, tak zase budu doufat, že tam budou spíš lidé podobní nám a ne ti, kteří by jen koukali a vyprdli se na nás.

Ovšem vaší loňské záchranné akce si všiml Český klub fair play a udělil vám a Hrubému Hlavní cenu za čin roku. S jakými pocity jste ji v pátek přebíral?
V téhle hokejové a fotbalové době to samozřejmě potěší. Když se ve fotbale učí od žáků, jak naběhnout do pokutového území a nafilmovat penaltu, to je humus, protože se učí vyhrávat podvodem. Když Maradona dal gól rukou a Argentina i díky tomu vyhrála mistrovství světa a on je oslavován jako bůh, je to trošku zvrácený. A to neříkám, že jsem Mirek Dušín. A taky to neříkám jen vzhledem k horolezcům, ale třeba i k lyžařům. To jsou borci, kteří dřou úplně jinak než ty primadony.

Vzpomenete si často na ty momenty, kdy jste se svým parťákem zachraňoval Poláky a Španěly na Dhaulágiri?
Ani ne. Jen když se lidi zeptaj. Mám z toho rozpolcené pocity. Už ta záchrana Poláků… Sice nám mohutně děkovali a furt říkali, jak si toho nesmírně váží, ale když jsme pak odletěli vrtulníkem do Káthmándú, materiál měl být za týden za námi, ale nebyl. Obě polské expedice používaly naše nosiče pro sebe, přitom to byli vyloženě naši nosiči. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán…

Spojil se s vámi Španěl Jesus Morales, který měl – narozdíl od svého kolegy Rafaela Guillena – víc štěstí a díky vaší pomoci přežil? Prý vás k sobě do Katalánska pozval?
Posílal jsem mu fotky na e-mail, který mi dal, ale vrátily se mi nedoručené. V době, kdy jsem do Barcelony jel, jsem na něj sháněl kontakt, ale nepodařilo se mi to. Takže jsme se nepotkali, možná bych z toho pak měl jiný pocit. Sám se ale neozval, i když na mě kontakt měl. Přitom tehdy říkal něco jako „můj dům – tvůj dům“…

Zpátky k letošní expedici… Na Manaslu jako první z Čechů stanul v roce 1989 Josef Rakoncaj. Právě s ním se dělíte o první místo v žebříčku českých horolezců. Oba máte na kontě osm vrcholů, Rakoncaje zvýhodňuje jen dvakrát zlezená K2. Berete to prestižně?
Lhal bych, kdybych řekl, že to nesleduji. Je to měřítko. Když to nevyjde, svět se nezblázní. Ale jsme sportovci, je to pro nás porovnání, protože nemáme olympiády a mistrovství světa.

V závěsu za vámi je v žebříčku se sedmi vrcholy Martin Minařík, který už je touhle dobou pod Annapurnou…
(skáče do řeči) Sedm vrcholů má i Zdeněk Hrubý. No slyšel jsem, že Martin po mně jde. (smích) Jestli je to pravda, nebo ne… Je mi to jedno. Když všech čtrnáct vrcholů vylezu jako první, potěší mě to. Ale neřeším to.

Nedaleko od Manaslu je právě Annapurna, kde jste chtěl být už loni, ale kvůli počasí nakonec dostal přednost vrchol Makalu. Neláká vás se zase pokusit o dvojvýstup?
Plánoval jsem, že bych Annapurnu zkusil po Manaslu s tou původně plánovanou partičkou. Ale jelikož nemám parťáka a těžko se domluvím, asi to letos nedopadne. Takže ji nejspíš nechám na příští rok.

Není to škoda, když už budete tak blízko?
Ale logisticky a finančně by to zase bylo ještě náročnější. A hlavně není ten parťák. Třeba se mi sólo zalíbí, ale zatím to není směr, kterým bych se chtěl vydat.

S kým teď budete hrát oblíbené „Člověče, nezlob se“?
Sám se sebou. (smích) Jet sám je pro mě zajímavá výzva i z pohledu jazyka. S angličtinou na tom nejsem úplně dobře. Když jsem byl na mezinárodních expedicích, vždycky tam byli Poláci, Litevci, Gruzínci a Kazaši, takže jsme spíš šprechtili rusky. Na trek pod Manaslu jdu se třemi Iry a dvěma Španěly, takže budu hozen do vody i po téhle stránce.

Nepřihlásil jste se aspoň do intenzivního kurzu angličtiny?
Ne, nebyl čas.

Loni se v Nepálu dostali k moci maoisté? Změnilo se od té doby na politické situaci něco?
Nevím, nemám to pod kontrolou. Rozhodně to vypadá, že tam budou vládnout podobní pitomci jako u nás. To klidně napište.

Také jste si loni po návratu stěžoval na čím dál větší problémy se šerpy. Nebudete teď v ještě horší situaci?
My je používáme jen při cestě do základního tábora. Jsem zvědavý, jaké to bude teď. Trek by teď neměl být tak náročný. Loni pod Dhaulágiri jme šli přes dvě zasněžená sedla, o to víc to bylo náročnější i pro nosiče. Navíc teď jsme si najali větší agenturu než minule, která to má víc podchycené.

Všude se mluví o finanční krizi. Projevilo se nějak, když jste sháněl sponzory na expedici?
Čtyři sponzoři mě opustili, další dva jsou ve stavu „možná“. Ale ještě dám expedici dohromady. Uvidíme, jak to bude dál.

Horolezectví vás živí, kolik akcí jste stihl během „přednáškové“ sezony?
Asi sedmnáct veřejných přednášek, plus pět akcí pro firmy a minimálně deset přednášek pro školy, dohromady kolem třiceti akcí.

Lednový program jste si zpestřil cestou do jihoamerické Patagonie spolu s Pavlem Jonákem. Jenže místo lezení na fotogenický Cerro Fitzroy jste nakonec byli spíše na výletě. Proč?
Kvůli letecké společnosti… Hned po příletu jsme měli čtyři dny neuvěřitelně krásné počasí, které je tam strašně vzácné. Jenže my u sebe neměli materiál… Během dní, kdy vylezlo po dlouhé době asi pět lidí, jsme neměli svoje věci, které cestovaly místo do Buenos Aires do Londýna. Minimálně měsíc si pak nikdo neťukl. Takže jsme tam vlastně byli zbytečně.

Nevzpomněl jste si hned na to, že vás většinou v lichých letech provází smůla?
No uvidíme… Na druhou stranu jsem v roce 2003 a 2005 vystoupil na Broad Peak a Nanga Parbat. Ale na K2 jsem v lichých letech třikrát neuspěl, takže jsem si říkal, jak je to s těmi sudými a lichými roky…

31. března: odlet do Nepálu
1. dubna: přistání v Káthmándú
3. dubna: pochod směr Manaslu
cca 10. dubna: základní tábor pod Manaslu, postupná aklimatizace, lezení
konec dubna: optimistické vyhlídky na vrchol
půlka května: návrat do Česka

Pozn.: Radek Jaroš bude v kontaktu přes satelitní telefon, přímé vstupy do vysílání uslyší posluchači Českého rozhlasu Region. Vzkazy bude novoměstský horolezec pravidelně posílat i přímo na své internetové stránky radekjaros.cz.

Profesionální horolezec Radek Jaroš se narodil 29. dubna 1964 v Novém Městě na Moravě. Dosud vystoupil bez umělého kyslíku na osm ze čtrnácti osmitisícových vrcholů. To z Čechů dokázal už jen Josef Rakoncaj. Naposledy v květnu 2008 uspěl během 20 dní na Dhaulágiri (8167 m) a Makalu (8485). Za úspěšný dvojvýstup byl společností Alpy, časopisem lidé&Hory a spolkem Oesterreicherischer Alpenverein (OEAV) odměněn cenou Výstup roku 2008 v kategorii „Nejlepší výstupy v horách nad 6000 metrů“. Navíc společně se Zdeňkem Hrubým minulý týden převzal od Českého klubu fair play Hlavní cenu za čin roku 2008, kterým klub ocenil dvě jejich nezištné záchranné akce na Dhaulágiri. Je autorem knih Dobývání nebe a Hory shora a také spoluautorem výstavy fotografií Himálaj 1000 až 8848 m. Podílel se i na vzniku několika dokumentů pro Českou televizi.