Nestřílí góly, nenahání setinky sekundy na atletickém oválu, nikdy se nepředvede na olympiádě. Přesto najdete jen málo sportovců, kteří ve svém oboru dosáhli stejného věhlasu jako Radek Jaroš. Muž, jehož osudem se staly velehory.

„Vždycky je to o hledání hranice, za kterou už není návratu. Průser samozřejmě je, že nikdo nevíme, kde ta hranice leží,“ říká Jaroš, který chce bez přístrojů vylézt na všechny osmitisícovky. Jedenáct už si může odškrtnout, tři ještě zbývají.

Loni jste během několika dnů vystoupal hned na dvě osmitisícovky – Gašerbrum I a II. Kam se chystáte letos?

Zatímco na Gašerbrumu jsme byli skvělá parta, tentokrát to budu mít smutnější, protože na expedici odlétám sám. Chci se pokusit o Lhotse, je to čtvrtá nejvyšší hora světa, navíc odlétám 4. 4. (rozhovor vznikal těsně před odletem – pozn. red.), tak snad to budou šťastná čísla.

Jet na expedici sám je trochu nezvyklé. Už jste si to někdy vyzkoušel?

Bude to můj druhý sólo výstup, už jsem takhle vylezl na Manaslu. Tam jsem se dostal na vrchol zrovna v den svých narozenin, takže to mělo taky něco do sebe. Taky si vzpomínám, že když jsme byli s Petrem Maškem na Nanga Parbat, tak tam kromě nás nebyl nikdo. Ani v základním táboře, to bylo krásný.

Proč jste se vlastně rozhodl, že na Lhotse půjdete sám? Měl jste nějaké jiné varianty?

Ze všech osmitisícovek mi zbývají už jen tři kopce. K2 (o druhou nejvyšší horu světa se Jaroš neúspěšně pokusil už čtyřikrát, pozn. red.), Lhotse a Annapurna. Původně jsem doufal, že letos to bude právě Annapurna. Na tu jsem měl spolulezce, jednoho Američana, se kterým jsme chtěli zkusit jižní stěnu. Ale to nevyšlo, tak teď nevím, s kým tam polezu. Na Annapurnu se totiž hodně lidem nechce, není tak přitažlivá. Kdo si chce zkusit osmitisícovku, jde na Čo Oju, kdo chce slávu, jde na Everest. U nás je Annapurna známá hlavně díky filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Na Lhotse jste žádné spolulezce nechtěl?

Měl jsem nabídky na parťáky, ale odmítnul jsem je. Upřímně řečeno hlavně proto, že je neznám. Mám s tím už pár zkušeností. Občas se stalo, že jsme až v základním táboře zjistili, že se s kolegy navzájem nesneseme.

Co to obnáší, lézt na osmitisícovku sám? Je to asi náročnější, že?

Tak já tam zaprvé úplně sám nebudu. Lhotse má základní tábor společný s Everestem, takže tam bude docela živo. Pod Everestem bývá nejvíc lidí, co jsem kdy na expedicích zažil. Takže to taky beru jako kurz angličtiny. Snad tam nebude moc Rusů, rusky se mi mluvit nechce (smích). Jinak je to náročnější v tom, že si sám budu budovat výškové tábory, a protože si stany, plyn, jídlo a podobně nesu sám, budu se muset vracet dolů do základního tábora. Ale aspoň se díky tomu aklimatizuju. Zvažuju taky, jestli třetí výškový tábor, ze kterého bych útočil na vrchol, postavit v osmi tisících nebo o něco níž. V prvním případě bych to samozřejmě měl blíž, ale spát v osmi tisících metrech taky není nic snadného. Člověk tam má jen třetinu kyslíku, co dýcháme tady. Je to něco za něco. Bude záležet, jak na tom budu se silami. Ale to všechno je jen teorie. Třeba začne sněžit a pomažu dolů.

Lhotse má pro české horolezectví i tragický nádech. V roce 2006 tam při sestupu zemřel Pavel Kalný. Nebojíte se neštěstí?

Stát se může pochopitelně všechno, já mám k horám obrovskej respekt. Ale zrovna na případu toho mrtvýho kluka se dá ukázat, jak se to nemá dělat. On nikdy předtím v Himálaji nebyl, koukal jsem na ně a oni šli nahoru a ani nebyli aklimatizovaní. Prostě to podcenili. Fyzicky je vlastně schopen vylézt na osmitisícovku v uvozovkách kdokoli. Když je to dobře trénovanej sportovec. Ale pak tam hrají roli další věci. Bez aklimatizace se objeví výšková nemoc a to je pak problém.

Kolik toho s sebou na expedici bez parťáků berete?

Posílám tam předem tak sto až sto padesát kilogramů materiálu, sám pak beru dalších padesát kilo. Další věci, jako jídlo, stany a tak, mi zajistí agentura přímo v Káthmandú. Už jsem tam naposílal asi sedm tisíc dolarů a podobnou částku si povezu s sebou.

Na Gašerbrumu jste dělali i přímé televizní vstupy z výšky skoro sedm tisíc metrů. Plánujete něco podobného letos?

Koupil jsem si tentokrát satelitní anténu, a když se mi podaří naučit se s tím zacházet, budu posílat fotky a podobně. Ovšem hraní si s technikou není zrovna moje hobby, dost s tím bojuju (smích). Z mých webových stránek by taky mělo jít posílat mi krátké esemesky, na které se budu snažit odpovídat.

Jak dlouho bude trvat, než stanete na vrcholu?

To je vždycky střet představ s realitou. Moje nejkratší expedice byl právě sólo výstup na Manaslu, to bylo od příchodu do základního tábora čtrnáct dnů. Tahle hora je ale jiná kategorie, vyjít by mi to mělo přibližně do měsíce. Ono se dnes taky leze jinak než dřív. Za federálních dob přijela expedice třeba o patnácti lidech a lezli na Lhotse tou extrémně těžkou jižní stěnou. Ale já sám si něco takového nemůžu troufnout.

Netajíte se cílem vylézt bez přístrojů na všechny osmitisícovky. To zatím dokázalo jen velmi málo lidí. Jak jste na ten nápad přišel?

Zpočátku jsem to takhle vůbec neměl postavený. Prostě jsem lezl a pak jsem spíš náhodou vylezl na Everest. Až můj kamarád a sponzor Mirek Popelka mi někdy v roce 2005 řekl, ať vylezu na všechny osmitisícovky. Já jsem se tomu smál, ale už to bylo jednou řečeno. Navíc mě do toho trochu tlačilo okolí. Opravdu uvažovat jsem o tom ale začal až po deváté hoře. Teď už to je moje velká motivace, něco, co mě žene dopředu. Musím mít před sebou cíl. Ostatně to asi každý. Každý z nás má v životě nějaký svůj Everest.