Pokud bych si vypůjčil citát klasika, tak bych s drobnou parafrází konstatoval: ‚Tento způsob léta (sezony) zdá se mi poněkud nešťastným.‘ Souhlasíte?
Určitě, v mém případě do toho promluvila celá řada aspektů. Bohužel kvůli jednomu nehezkému incidentu se opět projevilo moje zdraví, v sezoně bylo málo závodů a obecně nebyla tou, kdy je atlet v plném provozu. Takhle by to šlo shrnout rychle v kostce.

Zmínil jste jeden incident. Co se proboha stalo?
Byl jsem napadený, protože jsem okřikl skupinu zlodějů. Měl jsem tržnou ránu na hlavě, trochu víc mě pokopali. Paradoxně jsem to necítil na žebrech ale nejvíce na kotnících. Týden mě pobolívaly achilovky, což na psychice nepřidá v souvislosti s mými předchozími zraněními. Hlavou se mi honily černé myšlenky, ale naštěstí po pár týdnech bylo všechno v pořádku.

Zmínil jste, že bylo v sezoně málo závodů. O to více jste si je musel užít. Vracely se vám ze stadionů vzpomínky na dobu největší slávy?
Úplně neuvěřitelně. V zahraničí jsem startoval letos třikrát a všechny závody byly úplně boží. Cítil jsem se doslova jako malý kluk, jako puberťák.

Nostalgie musela dýchnout, když jste na instagramu zveřejnil záběry ze stadionu v Záhřebu. Vládly hodně emoce?
Pro mě to byl úplně nej zážitek za poslední dobu. Jsem strašně moc rád, že jsem se tam vrátil. Prostě úžasný pocit. Tehdy mohli být v hledišti i diváci, samozřejmě jich nemohlo být tolik jako dřív, ale vzpomínky prostě ožily… (zasní se)

Jedinečný byl bez debat i mítink v Székesfehérváru. Rozpovídejte se, prosím.
Tam se sešla úplně neuvěřitelná konkurence. Dorazili Brit Andrew Pozzi, mistr světa z Dauhá Američan Grant Holloway a další. Při rozcvičce jsem se cítil naprosto skvěle. Přišel za mnou Daniel Kiss (bývalý maďarský překážkář – pozn. autora) a strašně se divil, kde se ve mně vzala taková rychlost… A výbušnost. Přál mi hodně zdraví a zdaru. Jenže na startu jako bych najednou vypnul, jako by mě někdo flákl po hlavě. Byl jsem úplně vysátý, bez energie. Třikrát jsem zakopl o překážku a do cíle doslova doklopýtal do cíle v čase 13,71.

Jak vás znám, tak jste se musel k závodu dlouho vracet. Našel jste příčiny takové rychlé změny?
Je dost možné, že hlavním důvodem byla dlouhá cesta vlakem. Přece jen jsem celou kariéru zvyklý cestovat tak hodinu a to ještě letadlem. Stalo se, prostě jsem v Maďarsku nepředvedl, co jsem mohl.

A tím třetím závodem bylo italské Rovereto…
I tady byla dobrá konkurence, zase silný zážitek. Vzpomínám si ale, že tam bylo velké teplo a skončil jsem pátý. V každém případě závodění na všech třech místech na mě plně dýchlo. Jsem rád za tyhle chvíle.

Pomohly vám zmiňované závody do žebříčku, podle kterého se bude určovat nominace na olympijské hry v Tokiu?
Letošní sezona se do rankingu v disciplíně počítat nebude. Slouží jen k udržení v určitém sportovním režimu. Proto bude důležité dobře se připravit už na halovou sezonu. Pro mě je alfou a omegou, dají se získat důležité body.

Co by tedy mohlo vést k účasti na olympiádě?
Zaběhnout šedesátku překážek v hale za 7,55 nebo 7,60, to by byl evropský nadstandard. Ve světovém rankingu by to mohlo stačit na nějaké dvacáté místo. Bude ale nutné na to navázat v hlavní sezoně. Stačit by mohlo dvakrát okolo 13,50. Nebude to ale jen o mých výkonech, ale také o časech konkurence. Rád bych se dostal na tři až pět velkých závodů, počítám se Zlatou tretrou, hodil by se start na nějaké Diamantové lize.

Připravit se ale nebude jednoduché. Řada sportovců si stěžuje na špatné tréninkové podmínky. Jak jste na tom vy?
Teď jsem dostal mail, že se v sedmi lidech budeme moci připravovat v hale. Trénuji i teď, proto jsem dojel i za kamarádem Romanem (Svobodův kondiční trenér Roman Zubek), který má doma dobré vybavení. Můžu dělat kruhový trénink a klidně i doma, když si zprovozním několik stanovišť. A hlavně, dá se vyběhnout do lesů. Jak říká filmový Homolka: ‚Les je chrám.‘ A navíc já ho mám i se vhodnými kopečky hned za barákem. Co víc si můžu přát.