Jak jste se dostala k atletice?
Začala jsem až ve třinácti letech, protože jsem chodila do Sokola na Fun-gym, což je sportovní gymnastika, takže dobrá příprava pro atletiku.

Přejít z gymnastiky k atletice jste ale asi v plánu neměla.
Byla to náhoda. Jednou jsme měli atletické závody, a já hodila krikeťákem něco přes sedmačtyřicet metrů. A můj trenér Tomáš Nosek mě přesvědčil, abych začala na atletiku chodit. Ale upřímně. Mě to ze začátku vůbec nebavilo. Až postupem času jsem se do toho dostala, zlepšovala se. A protože je házení technicky zajímavé, tak mě to chytlo.

Od začátku ve vás tedy něco bylo.
Tím hodem jsem byla hned asi sedmá v republikových tabulkách. Ale vlastně jsem nevěděla, co to znamená. Myslela jsem, že to byla náhoda. Ale na další akci jsem to zopakovala. V disku jsem byla hned na svých prvních závodech druhá, přitom jsem tam byla nejmladší a neměla jsem ani v téhle kategorii házet. Překvapilo mě to. A trenérka mi potom říkala, že ve mně viděla potenciál.

Trenérka Marie Pytlíková o své svěřenkyni
„Terezka má dobře našlápnuto. Je ctižádostivá, bojuje. Je to inteligentní holka, která studuje na gymnáziu a dobře se učí. Z toho mám také radost, protože tato stránka bude člověka živit. I reprezentační trenéři v ní vidí velký talent a Honza Železný mi říkal na její výkony: No, dobré. Hlavní je, aby bylo zdraví.“

Ten jste ukázala na začátku května v Kolíně, kde jste oštěpem hodila do vzdálenosti 51,51 metru. Čekala jste to?
Mně to na tréninku celkem létalo. A to přitom házím většinou o pět metrů méně než na závodech. Věděla jsem, že mám formu, ale nečekala jsem, že hned první závody dopadnou takhle dobře. Důležité bylo, že nebyl vítr, to mi vyhovuje. Když fouká, je těžké oštěp trefit, aby správně letěl. Na dalších závodech v Plzni ty podmínky tak dobré nebyly a já hodila devětačtyřicet. Ale i to se dá.

Kolínským výkonem jste splnila A-limit pro evropský šampionát juniorů.
Já věřila, že se tam dostanu. I když jsem spíš myslela, že to bude s béčkovým limitem. Na ten jsem si věřila. Nakonec to byl ten áčkový.

Bohužel kvůli pandemii koronaviru Evropa nebude. To asi hodně mrzí.
To nevadí. Vrcholem bude mistrovství republiky, to je také velký závod. Navíc těch akcí bude dost.

Je vidět, že vám březnový a dubnový výpadek příliš neuškodil, možná naopak. Přípravu jste brala vážně i v té omezené době?
My jsme na začátku března letěli s reprezentací do Španělska, kde jsme měli soustředění. Bylo hodně důležité, že jsme ho stihli. A i když jsem pak musela do karantény, tak jsem doma pořád trénovala. S medicinbalem, odrazy, imitace techniky. To mě posunulo dál. Vlastně mi to pomohlo.

Lenošení, ke kterému pandemie vyzývala, na programu nebylo?
Já doma nedokážu ležet nebo jen tak sedět, musím pořád něco dělat. Jsem na to zvyklá. Celkově jsme taková aktivní rodina. Stejný je i můj brácha.

Prý vás chválil po závodech i pan Železný. Jak se taková hodnocení poslouchají?
Já mám pana Železného moc ráda, je to jeden z mých vzorů. Jeho technice se jen tak někdo nedokáže přiblížit. A samozřejmě mě to potěšilo. Ale beru to tak, že mě chtěl spíš podpořit, abych u toho zůstala.

Momentálně jste zraněná. Co se přihodilo?
My jsme skákali schody na letňáku. A když jsem šla dolů, tak jsme špatně došlápla, a zranila si kotník. Měla jsem dlahu, teď budu mít pár týdnů sádru.

Vaše trenérka naznačovala, že vám stejně chtěla naordinovat nějaký odpočinek. Zařídilo se to tedy samo. Berete to tak, že bylo potřeba trochu zvolnit?
Já bych jela asi v přípravě dál. Ale nejspíš by mě to poznamenalo. Nebyla bych tolik natěšená, neměla bych takovou motivaci na mistrovství republiky. I po těch jednapadesáti metrech jsem vnitřně trochu polevila. Myslím, že pauza mi pomůže. A budu mít celé prázdniny na to, abych se dobře připravila.

Trénovat ale asi nepřestanete.
Pojmeme to s paní trenérkou podobně jako v karanténě. Už vím, na co se zaměřím a jak budu trénovat. Beru to jako motivaci.

Jaké jsou vaše osobní cíle do budoucna?
Já teď házím lehčím oštěpem, ale příští rok už budu mít ten těžší, se kterým závodí ženy. To je velká neznámá, i když v lize už s ním házím. Nevím, co ten přechod se mnou udělá. Mám z toho trochu obavy, stejně jako všechny dorostenky. Uvidíme, jak to bude vypadat. Konkrétní cíle, jako Olympiádu, si ale nedávám. Jen chci, aby mě atletika bavila, abych se zlepšovala a byla zdravá.