Zkusme pojmout rozhovor poněkud netradičně a začít až zhruba v polovině vaší kariéry. Po postupném vzestupu jste v sezoně 2008/09 na předolympijských závodech ve Vancouveru běžel první úsek štafety a z osmi ran netrefil ani jeden terč. To byl jeden z vašich zlomových momentů v kariéře. Jak na toto období vzpomínáte?
Samozřejmě vím, o kterém momentu mluvíte, ale přesně si nepamatuji, co se tam událo. Já jsem štafety obecně míval nahoru, dolů. Jednou výbornou, pak jsem byl na kole… Netrefit ani jeden terč z osmi ran, to překonal akorát dvojnásobný mistr světa Emilien Jacquelin, který netrefil ze třinácti ran dvanáct. (smích) Ten rok jsem měl obecně špatný. Potom jsem se nedostal na mistrovství světa, na mistrovství Evropy jsem nejel kvůli nemoci. To byl nejhorší rok mé kariéry. A ani další rok, olympijský, nebyl zrovna excelentní.

Potom jste ale definitivně zamířil mezi světovou elitou. Co se tenkrát zlomilo, kde najít příčiny tohoto obratu?
K týmu přišel Ondra Rybář (současný sportovní ředitel a trenér mužů – pozn. aut.) a rapidně změnil trénink. Tenkrát jsem to asi tolik nevnímal, ale změnilo se i moje myšlení. Předtím jsem si na sebe vytvářel takový tlak, který jsem nebyl schopen zvládat. Začal jsem o tom jinak uvažovat, šlo to ruku v ruce i se zlepšenou střelbou, a najednou se to změnilo. Jako klíčové vidím mistrovství světa Ruhpoldingu, kde přišel ohromný zlom a od té doby to už byla z mého pohledu parádní jízda a šlo to víceméně samo.

S příchodem trenéra Rybáře se obecně zvedly výsledky českého biatlonu.
Určitě to mělo vliv. My jsme byli jako jeden tým, Boušek (Michal Šlesingr), Jarda (Soukup), později s námi začala trénovat i Gábina (Soukalová). Všichni jsme chtěli dosáhnout stejného cíle a jako celek jsme měli vzájemně ohromnou sílu. My jsme to teprve všechno tvořili. Když přišel později někdo další do týmu, už vlastně nasedl do rozjetého vlaku. A ta parta byla tak silná, že každého jednotlivce poháněla k tomu být ještě lepší a posouvat své limity.

Zdroj: Deník

Vás to posunulo až k devíti velkým medailím z olympiády a mistrovství světa. Najdete mezi nimi nějakou, které si obzvláště vážíte? Kterou berete jako svůj top úspěch?
Nějak to srovnávat se mi moc nechce. Řekl bych, že hodně si vážím olympijských medailí. Cítím to tak, že olympiáda je víc než mistrovství světa, i když to se nám se štafetou povedlo vyhrát.

A kam řadíte Oslo 2013 a vaše jediné individuální vítězství ve Světovém poháru v hromadném závodě?
Hodně vysoko. V podstatě by se dalo říci, že, pominu-li nějaký tlak a podobně, vyhrát mistrovství světa je jednoduší než vyhrát závod Světového poháru. Na šampionátu startuje méně kvalitních závodníků, svěťák je v tomhle těžší. Jsem ohromně rád, že jsem alespoň jeden svěťák vyhrál. Navíc v Oslu, které je takovou Mekkou biatlonu. A ještě jsem se tam sešel s norským králem. (směje se)

Když se teď ohlížíme za vaší kariérou, označil byste se za talent, nebo spíš za dříče?
Zpočátku jsem byl určitě velký dříč. Potom, co se kariéra nějak rozjela a získal jsem zkušenosti, už jsem s tím uměl lépe pracovat. Bez nějaké dávky talenty bych toho všeho asi nedosáhl, ale že bych byl extrémní talent, to si nemyslím. Mojí filozofií bylo mít nějaký cíl a jít si dost tvrdě za ním.

Biatlon je náročný sport, zkombinovaný ze dvou disciplín. Co vás na něm baví? Jak byste se vyznal z biatlonové lásky?
V lepších časech, kdy se vám daří a máte úspěchy, tak vás baví úplně všechno. To vám přijde, že to je jednoduché, závody vás skoro ani nebolí. Když je to naopak, trápíte se, nebaví vás to. Ale to všechno ke sportu patří. Je pravdou, že jsem toho biatlonu obětoval hodně, ale nelituji ničeho, protože se mi to bohatě vrátilo.

Jsme nyní v Novém Městě, kam jste se vždy rád vracel. Jaké máte vzpomínky na místní závody. Ať už příjemné, tak třeba i ty horší?
Nejpříjemnější je určitě na mistrovství světa 2013 a hned první závod ve smíšené štafetě, kdy jsem získal svoji první velkou medaili. Nerad potom vzpomínám hned na závod nějaké čtyři dny potom, kdy jsem byl čtvrtý ve vytrvalostním závodě. To mě mrzí opravdu hodně moc. A postupem času čím dál tím víc.

Nyní se chystáte na loučení. Podobně jako vloni Michala Šlesingra i vás čeká derniéra bez diváků. Jak moc vás to mrzí?
Právě, že jsem to zažil už vloni s Bouškem… Příjemné to určitě nebylo, pro nás, ani pro něj. Asi to bude znít blbě, ale jak on, tak snad i já, bychom si to zasloužili prožít s lidmi na tribunách. Odkládat to ale kvůli tomu nebudu. Je mi to líto, ale nic s tím nenadělám.

Který závod bude tím vaším posledním? Podle programu se nabízí nedělní smíšená štafeta, ve které jste dosáhl na největší úspěchy.
Zatím nejsme domluveni vůbec na ničem. Ondra v tomto směru nechává všechno tak nějak volně plynout, takže ještě není rozhodnuto, které závody pojedu. Úplně nelpím na tom, že bych musel jet zrovna smíšenou štafetu, byť jsem v minulosti byl členem těch úspěšných týmů.

Prozradíte svoje další plány? Máte už jasno co dál?
Zatím nemám. Dosud jsem o tom nechtěl ani přemýšlet. Zatím to mám nastavené tak, že pro mě je prioritou zůstat doma. Mám pětiletou dceru a skoro jsem s ní doma nestrávil žádný čas. Ono to všechno letí tak neskutečně rychle. Takže budu trávit čas s rodinou, protože si to určitě zaslouží. Cítím to i tak, že jim to dlužím. Minimálně půl roku nic dělat nebudu. Mým největším plánem do budoucna je neudělat žádný ukvapený závěr, kterého bych potom litoval. Chci mít čas na to se správně rozhodnout.

Neuvažujete ani o biatlonové budoucnosti? Zaznamenal jsem poznámku Jiřího Hamzy, že by vás nerad ztratil a touží vás zapojit do trenérské práce.
Bavili jsme se o tom. Vážím si toho, že mám takovou podporu. Také Ondra se vyjádřil podobně. Asi bych dokázal nějaká moudra předávat dál, zkušenosti mám velké. Pravda je, že to zatím dělat nechci. Především bych teď moc nerad cestoval. Dcera mi například včera odpočítávala dny, kdy přijedu. Potom mi ještě vzkázala, že už byla hledat klacky a budeme opékat buřty, až se vrátím. Ona se mě neptá, kdy se vrátím, ale kdy už budu odjíždět naposledy. Když se takto začne ptát, je to nepříjemné, protože vidím, že o tom přemýšlí. To jsou všechno důvody, proč chci být nyní jenom doma s rodinou.

Měl byste závěrem nějaký vzkaz pro fanoušky?
Určitě se sluší všem českým fanouškům ohromně poděkovat. Co jsem zažil třeba tady v Novém Městě, to byly někdy fakt neskutečné věci. Třeba ve stíhačce, při které jsem hned v prvním kole zlomil pažbu, jel jsem beznadějně poslední, a atmosféra tady byla, jako kdybych celý závod vedl. Na to nikdy nezapomenu a cením si toho. Všem bych vzkázal, ať na nás nikdy nezapomenou a až budou moct, ať zase přijdou fandit.