Česko = ženská tenisová velmoc. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Finálová účast Karolíny Muchové na pařížském Roland Garros z předminulého týdne to jen potvrdila. Úspěchy českých sportovců mě těší, tenistky nevyjímaje, ale zde se ve mně perou dva dojmy.

V první řadě samozřejmě hrdost a hřejivý pocit zdravého vlastenectví na každý takový úspěch. Současně ale beru tyto vavříny také jako potvrzení nepříliš povzbudivého stavu českého sportu. Ten totiž poslední dobou sbírá individuální úspěchy, které ale nevychází z dobře nastaveného systému.

Dokonce bych řekl, že je tomu spíše naopak. Triumfy Sáblíkové, Ledecké, Samkové, Krejčíkové a dalších z posledních let jsou v první řadě dílem jejich oddaných rodičů, v druhé řadě osobních trenérů. To tyto úspěchy ještě zvýrazňuje.

Po loňském postupu z okresního přeboru fotbalisté Borů (v zeleném) v uplynulém ročníku doslova prosvištěli krajskou I. B třídou a podruhé za sebou postupují.
Fotbalisté Borů slaví historický postup, nahoru jdou také Luka nad Jihlavou

V individuálních sportech je totiž možnost jít sám svojí cestou výrazně jednodušší než v těch kolektivních. Zde je ale celkem logická překážka - finance. Jít vlastní cestou totiž také znamená, že na sebe rodič bere veškeré náklady, které jsou s dalším růstem jeho ratolesti spojené.

V kolektivních sportech rodiče řady talentů volí jinou cestu. Už v poměrně mladém věku se rozhodnou dá svoji ratolest do zahraničního klubu. Ve fotbale do západoevropských klubů, v ledním hokeji většinou do Švédska či Finska. Ne všichni takoví sportovci se ale v dosud neznámém prostředí aklimatizují a prorazí.

Kéž by těch, co k této variantě sahají, v budoucnu neustále ubývalo. Pak by to znamenalo, že je český sport na dobré cestě.