„Úspěch v Umagu přišel vzhledem k US Open za pět minut dvanáct,“ souhlasí zkušený třiatřicetiletý deblový specialista.

Co se vám honilo hlavou, když jste si v relativně krátké době na žebříčku nejdříve pohoršil o patnáct míst a prakticky vzápětí zase polepšil skoro o dvacet příček?
Já si nemyslím, že by to byly relativně velké skoky. Spíš se moje postavení na žebříčku odvíjelo od toho, kde jsem obhajoval a kde neobhajoval body a mohl je tak získávat.

Přesto, vítězství v Umagu přišlo včas, že?
Tak to určitě. Vzhledem k poslednímu grandslamu na US Open to bylo za pět minut dvanáct. Věděl jsem, že na aspoň na jednom z turnajů v Bastadu a Umagu bude muset uhrát hodně solidní výsledek, nebo potom vyhrát tak dva challengery, jinak by pro mě US Open asi nebylo.

V Umagu jste vyhrál svůj šestnáctý turnaj okruhu ATP. Vzpomenete si, kdy a kde to bylo naposledy?
Samozřejmě, s Frantou Čermákem ve Stuttgartu v červenci 2007.

To je po třech letech. Čím si vysvětlujete, že to vyšlo právě v Umagu?
Já jsem cítil, že poslední dva tři měsíce mám dobrou formu a ta teď vygradovala. Hrál jsem dobře i před tím, ale nedokázali jsme dotáhnout do konce několik dobře rozehraných zápasů, prohráli jsme je z mečbolu. Tři z nich mi hodně ležely v hlavě.

Můžete prozradit které?
V Nice (turnaj ATP s dotací 400 000 eur – pozn. autora) jsme s Vemičem hráli dobře, ve čtvrtfinále jsme vyřadili Damma a Poláška, což je velmi dobrý tým, a v semifinále proti Bopannovi a Quireshimu jsme vedli v supertiebreaku 8:5 a šli na podání… Na takovém turnaji je bodově velký rozdíl být v semifinále a ve finále. V prvním kole v Halle jsme zase s párem Chiudinelli, Troicki měli k dobru set a v tiebreaku jsme vedli 6:3 a měli servis a zase to nedopadlo. V Eastbourne jsme s Poláky Fyrstenbergem a Matkowskim servírovali na vítězství v setu. Jenže jsme to nezvládli a oni potom vyhráli celý turnaj. Tyhle tři zápasy vyhrát, tak jsme někde jinde. Výkonnost prostě byla, ale výsledky ne.

Který zápas jste v Umagu, kde jste hrál se Slovákem Filipem Poláškem, považoval za klíčový?
Asi hned v prvním kole, kde jsme narazili na Španěla Davida Marrera (hrál tam s krajanem Rubenem Ramirez-Hidalgem – pozn. autora). Těsně před tím vyhrál s Markem Lopezem velký turnaj v Hamburku a věřil si i tady. V supertiebreaku ve třetím setu jsme prohrávali 7:5, ale nakonec jsme vyhráli 12:10. No a v semifinále jsme vyhráli další supertiebreak s argentinskou dvojicí Maximo Gonzalez, Sebastian Prieto. S těmito borci jsme před tím prohráli v Bastadu. Ve finále jsme proti Čermákovi a Mertiňákovi vyhráli set, ale v tom druhém byli lepší. My jsme to naštěstí ustáli a v tiebreaku jsme to otočili z 3:6 na 9:7. Takže to byl pravý opak proti předchozím turnajům. Sešly se dva zápasy, které byly skoro prohrané a my je dokázali otočit.

A co byste řekl k Istanbulu?
To nebyl tak silný turnaj jako v Umagu, ale prakticky všechny zápasy byly o uši. Hned v prvním kole jsme prohrávali s Lojdou a Hernychem, ale zase vyhráli v supertiebreaku. Taky ve finále se pro nás oba sety nevyvíjely dobře a odvraceli jsme setboly a nakonec to umlátili v tiebreacích. Rozhodoval každý míč. Hrát challenger je kolikrát těžší než větší turnaj. Protihráče moc neznáme, poznáváme je až v průběhu zápasu, z toho vyplývá i taktika.

Říkal jste, že jste byl poslední dva měsíce ve velkém zápřahu. Co ale k tomu řeklo vaše tělo, hlavně záda, kvůli kterým jste musel jít v roce 2008 na operaci a více než půl roku jste nehrál?
Musím to zaklepat, zdraví naštěstí funguje. Záda teď ale trochu cítím, rytmus antuka – beton – antuka je znát. Betony nedělají dobře, otřesy jsou na nich větší. Ve zbývající části sezony se ale bude hrát už jen prakticky na betonu a v hale. Budu muset tomu upravit i svůj program, víc dbát na posilovací cviky a regeneraci.

Co cestování, necítíte únavu?
Poslední dobou jsem odehrál hodně zápasů, ale když se daří, tak se únava vstřebává lépe. Je to samozřejmě výhoda i vzhledem k náladě. Soustředím se na míč od míče a tak trochu ztrácím představu a důležitosti okamžiku. Není čas a ani potřeba přemýšlet o tenise a také si víc dovolím, když mám větší sebevědomí.

S kým jste domluvený pro US Open?
Budu tam hrát se Srbem Dušanem Vemičem, potom se uvidí. Žebříčkově bych se měl dostat do Bukureště. Tam jsou možné i varianty, že bych hrál s Filipem Poláškem nebo Frantou Čermákem.

Jak byste tenisově charakterizoval Vemiče?
Na Australian Open byl s Karlovičem v semifinále, takže to určitě není špatný tenista. Jako v podstatě každý Srb ale hraje bez systému. Snažím se ho pořád korigovat, aby se hrálo, co na soupeře platí a ne to, co on umí. V zápasech s lepšími páry se musí držet taktika, která se domluví a zvolí. Ta se mu musí nalajnovat. Beton je jeho nejsilnější povrch, ale jak říkám, musíme zapracovat na tom, aby moc nebláznil.

V New Yorku obhajujete z loňska třetí kolo, což je sto osmdesát bodů…
Bude to hodně těžké. Grandslamy jsou povinné turnaje, takže za účast je nula. Musíme jít zápas od zápasu. Chtěl bych obhájit loňské třetí kolo (to hrál s Davidem Škochem – pozn. autora), ale každý vyhraný zápas je dobrý. Hodně bude záležet na losu.

Co znamená přijatelný los?
Takový soupeř, kterého porazíme. (smích)

Takže dostat nějaké antukáře a vyhnout se americkým ranařům?
To se nedá takhle říct. Každý zápas je jiný, těžko někoho dopředu vybírat.
V roce 2007 jste se Michaelem Južným dostal do čtvrtfinále. Mezi osmičkou nejlepších jste na grandslamu v mužské čtyřhře byl už jen před tím v Paříži.

Kam patří US Open z hlediska vaší oblíbenosti mezi grandslamy?
Řekněme na třetí místo. Nejpříjemnější atmosféra je ve Wimbledonu, tradice je tradice. Na Australian Open se zase hraje v teple v době, kdy je u nás zima a je to klidný pohodový turnaj. Podobně jako New York, kde si člověk může trochu zařádit na Manhatanu.

Z toho mi vychází, že nejméně rád jezdíte do Paříže!?
Paříž je taky hezká, ale je dost narvaná lidmi. Je hektická.

To vím, že na grandslamech nemáte rád to, že je na nich v úvodu hodně lidí. Takže by to chtělo dostat se do druhého týdne, abyste si užil atmosféru…
Bylo by to hezké, ale musím se v těch představách brzdit. Musím si připomínat, že po operaci plotének můžu být rád, že vůbec hraju a pořád na vysoké úrovni. Už jsem dost starý na to, abych byl nenažraný a pořád chtěl vyhrávat, i když to má samozřejmě i tu nutnou stránku. Více si musím připomínat, abych si tenis užíval a bavil se jím, než abych se stresoval. Ono to ve finále přinese i lepší výsledek.

Koho vlastně favorizujete ve čtyřhře na US Open?
Bratry Bryany.

To jsem čekal…
Tak přidám ještě dvojici Nestor, Zimonjič.

Tak mě tak napadá, absolutní špička v mužské čtyřhře je posledních pět šest let prakticky stejná.
Nevypadá to, že by se měla měnit. Ti nejlepší singlisté by možná vytvořili lepší pár, než jsou třeba Bryani. Jenže oni jsou v deblu často nevýrazní. Když vypadnou ze singlu, tak postrádají větší motivaci. A nasazení vyhrává zápasy.