„Strašně moc mi to chybí,“ přiznává jednička českého juda. Nezbývá než doufat, olympiáda se snad uskuteční za rok, letos veškerou přípravu Krpálek soustředí na domácí mistrovství Evropy, které by se mělo konat v listopadu v Praze. To bylo hnacím motorem kempu v Hranicích, kde jsme si s olympijským vítězem mohli popovídat.

Lukáši, před čtyřmi lety jste asi prožíval neskutečnou euforii. Jsou vzpomínky na Rio stále živé?

Tím, že teď bylo výročí, tak si to člověk připomene. Přišla mi spousta pěkných zpráv, tak se mi to trošku oživilo. Je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Je hezké si takto jednou za čas zavzpomínat. Musím říct, že jsem se zpětně podíval i na nějaké ty zápasy a zase mi běžel mráz po zádech. Spousta lidí mi i posílalo videa, kde zrovna byli a jak fandili. Teď mám víc času, tak jsem se na to díval a je hezké se do toho zase vžít. Ty čtyři roky utekly hrozně rychle. Jako by to bylo vloni.

Zlatá medaile vám změnila život. Čekal jste takový humbuk kolem své osoby?

Rozhodně to bylo horší, než jsem očekával. Nečekal jsem takový poprask. Přece jen se mi už povedla vyhrát spousta věcí předtím – mistrovství světa i Evropy. Ale olympiáda byla něco, čím žila celá republika. Když jsem se vrátil domů do Čech, nestačil jsem koukat, co se tady dělo. Přivítání na Lipnu, to byl nezapomenutelný zážitek. Stejně tak, když jsem přijel do rodné Jihlavy, kde bylo úplně narvané náměstí. Tohle jsem si nikdy nedokázal představit. Bylo to něco nádherného.

Lidé se pořád se mnou chtějí fotit

Tohle šílenství pociťujete i dnes?

Jo. Když někam přijedu nebo jdu s manželkou na večeři, tak se lidi pořád chtějí fotit, chtějí podpisy. Rozhodně to pokračuje, ale není to jako po olympiádě, kdy jsem kolem sebe musel pořád mít ochranku, aby lidi nezešíleli. Musím říct, že to bylo něco, co jsem si předtím nedovedl představit.

Letos jsme se olympiády nedočkali. Jak situaci aktuálně vnímáte?

Doufám hlavně, že budou turnaje, na kterých se budu moct poprat. Trénování je super, ale závody mi strašně moc chybí. Už bych chtěl někde startovat. Snad se to co nejdříve spustí, i když tohle říkám už hrozně dlouho. Věřím, že mistrovství Evropy v Praze nakonec bude a budu mít alespoň jeden vrchol této sezony. Pro mě je to obrovská motivace, Evropa mě drží v maximální přípravě. Dennodenně trénuji směrem k mistrovství v Praze.

Taky ale asi doufáte, že bude i s diváky. Bez fanoušků by to asi nebylo úplně ono…

Jo, samozřejmě. Když jsem chtěl, aby u nás bylo mistrovství Evropy, bylo to hlavně kvůli fanouškům. Kdyby to bylo bez diváků, mohlo to být kdekoliv jinde. Rozhodně si to přeji hlavně pro fanoušky, aby se přišli podívat a viděli nás naživo na takto velké akci. Je to ještě za dlouho, snad pak už bude celý svět v pohodě a vše poběží jako kdysi. Nezbývá než doufat.

V jednom nedávném rozhovoru jste zmínil, že mezinárodní soutěže by snad mohly odstartovat v září. Jak to vypadá nyní?

V září to nebude. To už asi víme. Teď v Hranicích tady byly závody společně se Slováky, ale pro mě zatím na těchto turnajích nemá smysl startovat. Kdybych věděl, že se to do konce roku nerozjede, nějaký ten turnaj na domácí půdě bych absolvoval. Já ale pořád doufám, že se to rozeběhne na mezinárodní scéně. Mezinárodní federace juda chce udělat grandslam v Budapešti na konci října. Měla by proběhnout i Grand Prix v Záhřebu začátkem listopadu. Pak je na programu mistrovství Evropy. Uvidíme, jak se to vyvine. Teď mě zatím čekají nějaké přípravné kempy.

Za trénink se Slováky jsem rád

Kempy probíhají už nyní společně se slovenskou reprezentací. Jak vnímáte tuto spolupráci?

Že můžeme trénovat společně se Slováky, to je obrovská výhoda, jsem za to strašně rád. Tento týden jsme v Hranicích, kde jsme pospolu, pak odjíždíme do Banské Bystrice. Je fajn, že příprava probíhá alespoň takhle. I když to nemá na to, když je nějaký velký kemp, kde jsou všichni zahraniční judisté.

Nedávno jste ale avizoval, že Slováci díky pauze hodně zesílili.

No, to je hrozné (směje se).

Bude to mít na judo vliv, že se nějakou dobu nemohlo zápasit a všichni jen „bušili“?

Samozřejmě, že to může zase být něco jiného. Každý je zavřený v posilovně, v době karantény si všichni navezli domů posilovací stroje a cvičili doma, jak jsem to udělal i já. Trošičku se to projeví, ale myslím, že to bude otázka času, kdy se to vrátí do té rychlosti, protože přeci jen, pouze silově se prát nejde.

Co vám přípravné kempy dávají?

Tohle je třetí kemp v řadě. Začínali jsme v Teplicích, pak jsme měli týden v Praze, teď týden v Hranicích, následovat bude Banská Bystrica. Slouží to hlavně k tomu, abychom se připravovali na Evropu. Tady v Hranicích jsou všechny věkové kategorie od starších žáků po muže. Myslím, že je to taky dobré, když se jednou za čas udělá takovýto kemp, aby děti viděly, jak trénují dospělí, a mohlo je to motivovat. Tréninky samozřejmě máme oddělené, aby tam nebylo moc lidí. O víkendu tady byl turnaj, od pondělí do pátku běží kemp.

Tady v Hranicích je to super

Vy jste dorazil i s manželkou a oběma dětmi. Nechtěl jste je nechávat doma samotné?

Protože nemůžeme úplně jezdit po dovolených a nemůžeme do zahraničí, pojali jsme to trošku dovolenkově (usmívá se). Vzal jsem proto rodinu, bydlíme v pěkném hotelu s bazénem, takže si tady občas i trošku odpočinu. Když to jde, snažím se je brát s sebou. Musím říct, že tady v Hranicích to bylo super. Ubytování, děti mohly lítat u bazénu, bylo to fajn.

Takže s organizací místního klubu Judo Železo Hranice jste spokojen?

Ta péče je tady obrovská. Nejen o mě. Vše je na úžasné úrovni. Musím říct, že do Hranic se hrozně rád vracím, přestože jednou to pro mě byly smolné Hranice (v roce 2017 se Lukáš Krpálek na soustředění v Hranicích zranil a přišel o mistrovství světa, pozn. red.). To se ale stává. Když můžu a vyjde to v harmonogramu, rád sem jezdím. Je to tady na úžasné úrovni. Zázemí, hala i ubytování. Určitě tady nejsem naposledy.

Byli jste se podívat i po okolí?

Byli, ale měli jsme toho naplánováno víc. Jeskyně, propast – ty jsme ještě nenavštívili. Snad to zvládneme, pokud ne, tak snad v příštím roce. Procházky podél Bečvy ale samozřejmě proběhly.

Na olympiádu v roce 2021 byste se chtěl připravovat přímo v Japonsku. Co je tam pro vás natolik výjimečné?

Někdy od roku 2013 se tam pravidelně jezdím připravovat před velkými akcemi. Vím, že v Japonsku odvedu tu největší práci. Tréninky jsou tam tak náročné, že tam nechám úplně všechno. Trvají tři nebo čtyři hodiny. Člověku to dá zabrat. Když tam je tři týdny, tak ze soustředění odjíždí úplně zničený. To je to, co mi v přípravě dává nejvíc. Někdy to Japonsko dáváme i čtyřikrát za rok, jsou to ty nejlepší podmínky, ze kterých můžu těžit.

Sledujete koronavirovou situaci napříč dalšími sporty? Judo je extrémně kontaktní sport, jak situaci vnímáte?

Jsem rád, že vidím, že v jiných sportech se to pomalu rozjíždí. Teď třeba v Praze probíhá velký tenisový turnaj se zahraničními hvězdami. Judo je velmi kontaktní sport, na některých turnajích je až 500 závodníků. Bude to pro nás trošku složitější. Ale doufám, že se udělá maximum pro to, aby soutěže mohly proběhnout a my se jich mohli zúčastnit.

Vy osobně máte z nemoci obavy?

Není samozřejmě dobré tu situaci podceňovat. Já popravdě úplně nevím, co si o tom myslet. Těch názorů je spousta. Je dobré z toho mít nějaký respekt. Ale abychom byli zavření doma, venku nosili roušky, to mi přijde trošičku blbost.