Dělal jste jiný sport než běhání?
V mládí mě přivedli rodiče k orientačnímu běhu, pak jsem dělal atletiku a od toho je to k samotnému běhání blízko. I nyní jdu občas orienťák, protože ho dělají obě mé děti, a někdy si zazávodí i manželka. Bereme to tak, že jedeme na závody a uděláme z toho takový rodinný výlet. Máme tam známé, děti kamarády. Vždy se na to těšíme. Spojíme příjemné s užitečným.
Hodně jste vidět v Poháru Běžce Vysočiny, tyhle závody vám sedí?
Je to taková výhoda, že je to v pátek. Člověk se po pracovním týdnu rád odreaguje. A nedávno jsem to říkal svým kamarádům, že poprvé jsem Běžce šel v roce osmdesát devět. To už je pořádná doba. Po roce dva tisíce jsem sice kupu let neběhal, ale posledních deset let opět běhám a vždy se na Běžce těším.
Změnily se závody po třiceti letech?
Dřív jich bylo méně. Byly třeba delší, bývaly dvě dvacítky, ale také kratší. Jeden měl myslím dva kilometry (z Cejle na vrchol Čeřínku), byly asi různorodější. Běhávalo se třeba z Jihlavy na Čeřínek po hlavní silnici, ale to už by v tomto provozu nešlo. Byla tam spousta lidí, kteří tam běhali a běhají i nyní. Asi nejvíc se to změnilo tím, že jestli si to dobře pamatuji, tak nebylo moc závodů pro děti. Ty jsou v této době nedílnou součástí, a to je moc dobře, že pro děti je možnost takovéto aktivity.
Vám se v poháru daří, protože ve své kategorii do 49 let často vyhráváte.
Já tam mám ale velkého soupeře Vláďu Srba, s ním je to těžké.
Nicméně když na startu není, většinou jste suverénní.
To samozřejmě člověka těší, ale spíš mám rád, když s někým běžíte a závodíte od začátku do konce, než když běžíte sám a je to jednoznačný závod. A těší i to, když držíte krok s těmi mladšími. Rád běhám s Kubou Exnerem a Davidem Vaňkem, občas spolu ještě s dalšími běžci trénujeme. A to nás myslím žene a posouvá dopředu.
V poslední době končíte většinou těsně za vítězným Jakubem Exnerem, není to trochu frustrující?
Takhle bych to neřekl. Kuba se hodně zlepšil, takže člověk je rád, že je za ním o pár vteřin, že to není o tolik. Párkrát se mi ho podařilo porazit, ale spíš na kratších závodech.
Je mezi vámi taková správná konkurence?
Samozřejmě, že každý chce porazit každého, ale pořád to všichni bereme jako zábavu a přejeme si navzájem dobré výsledky. Není to o tom, že bychom skřípali zuby, když nás někdo porazí. O tom amatérský sport rozhodně není.
Prošpikujete svůj běžecký program i jinými závody než Běžcem Vysočiny?
Když je čas a chuť… Dost víkendů máme ty orienťáky, takže možností moc není. Ale občas jezdíme do Třebíče na pohár. Ten jsme se letos snažili absolvovat celý. A občas se vyjede i někam dál, i když ne tak často.
Letošní sezona byla velmi specifická. Jak jste ji zvládl, povedla se vám?
Specifická byla. Na jaře se mi běhalo dobře, byl jsem spojený. Ale pak jsem si natrhl sval na vnitřní straně stehna a byl čtyři týdny mimo.
Co se vám přihodilo?
Na narozeninové oslavě jsem hrál fotbal. Měsíc jsem pak nemohl běhat, a pak musel začít pomaleji. Člověk se bál to víc zatěžovat, ale na kole jsem jezdit mohl. Jsou ale horší věci. Zrovna v té době syn spadl na kole a měl zlomené obě ruce, tak jsme byli oba takoví marodi.
Jakého výsledku si nejvíce ceníte ve své dosavadní kariéře?
To jste mě zaskočil. Kdybych měl brát kariéru za mládí, tak je to tak dávno, že je to těžké hodnotit. Já byl čtvrtý nebo pátý na třech kilometrech překážek a patnáctistovce na mistrovství České republiky v atletice. A z toho, co běhám dnes, tak si nejvíce asi vážím Velké Kunratické, kde jsem několikrát vyhrál veteránskou kategorii a skončil do dvacítky celkového pořadí.
Máte v plánu nějaký top závod, nebo třeba něco podobného, co absolvovala polenská Olga Krčálová v Tatrách?
Ono je to právě hrozně těžké teď plánovat. To, co běžela ona, znělo hrozně zajímavě. Asi bych se tomu nebránil. Ale třeba na maraton jsem líný a měkký. Moc mě neláká běžet dvaačtyřicet kilometrů po silnici. Spíš by mě lákalo něco delšího v terénu.
