Nedávno jste v Sokolu Jihlava bilancovali minulý rok, jak byl úspěšný?

Mysleli jsme si, že budeme mít mistra republiky, ale Adam Rychnovský skončil ve starších žácích třetí. To byla škoda. Ale jinak to celkem šlo.

Čeho si nejvíce vážíte?

Máme dobrý kolektiv, dobrou partu, děcka drží pohromadě. Nezávidí si, je to dobrý tým. Dohromady nás je šedesát osm. Jezdíme v létě i na týdenní soustředění, takže to umíme stmelit.

Hlavní metou trenéra určitě je, aby se svěřenci posouvali výkonnostně výš. To se povedlo?

To jo, to bylo dobré.

Který ze svěřenců mile překvapil, pochválil byste někoho?

Asi Matouš Nikodým, ten začal chodit častěji na tréninky, baví ho to.

Hlavně o tom to asi je, aby to bavilo.

Přesně tak. My to u těch malých a začátečníků děláme zábavnou formou. U těch starších je to dřina, ale to je v každém sportu, když něco chcete dokázat, tak to bolí, a v judu to platí dvojnásobně.

Letos oslavíte kulatiny, bude vám 60 let, a prý jste už dostal od klubu a jeho členů dárek?

Budu je mít až v srpnu, tak jsem to moc nečekal, i když něco naznačovali. Dostal jsem od nich od Českého svazu čestného třetího dana, třetí černý pásek. V tomto věku, když děláte rukama a nesedíte někde v kanceláři, by to člověk jen tak nedal.

Dá se říci, že judo je váš životní styl? Kdy jste s ním začínal?

Já jsem začínal v 73 roce u pana Coufara, u dorostu mě trénoval pan Šimáček. Bavilo mě to, a hlavně mi to celkem šlo, a když to jde, tak u toho zůstanete.

Ale prý jste málem skončil u fotbalu?

Já hrál dorosteneckou ligu za Spartak a dělal i judo. Táta mi dal vybrat, dva sporty byly moc. A mě se nechtělo běhat za těch deset dalších, tak jsem si vybral judo, kde záleží jen na vás, jak natrénujete a připravíte se.

A rozhodnutí to bylo správné…

Určitě mě to nemrzí. Já judem strávil celý život. Mě to baví, já si tam odpočinu. Nedělám to ani pro peníze, beru je všechny jako kamarády a vždy jsem se snažil pomoci.

Říkal jste, že vám judo šlo. Jaké úspěchy si vybavíte?

Mě se líbilo celkem v Holandsku na mezinárodním turnaji, kde bylo 62 států a skončil jsem tam třetí. Nějaké medaile z republiky mám také, ale v tom Holandsku to bylo na dva dny. Veliký turnaj, deset tatami, něco úžasného.

Máte i nějaký trenérský úspěch, kterého si ceníte?

Trénovat jsem začal v 86, tak nějak to z toho vyplynulo, a tenkrát jsme i postoupili do extraligy mužů. A v roce 2012 jsme byli nejúspěšnější klub v dorostenkách v celé republice, dostali jsme plaketu. To bylo pěkné.

Čeho byste chtěl jako trenér dosáhnout?

Já nevím, já jsem rád, když se ráno vůbec vzbudím. Práce mi dává zabrat. Já bych byl rád, kdyby se omezily počítače a mobily. Ty děcka na tom furt blbnou, pomalu spolu neumí ani promluvit. Ke sportu to moc nepřispívá, jsou línější.

Chybí jim přirozený pohyb?

Třeba vylézt na strom a utrhnout si jablko, to neznají. Jde to strašně rychle dopředu, za chvíli ani nebudou muset umět šlapat na kole, protože se vyrábí elektrokola, elektrokoloběžky. Některé děti ani neumí přelézt plot. Budou čím dál tím víc shnilé, a bude to horší. Takže bych si přál, aby se děti začaly víc hýbat. Hodit po škole doma s taškou, jak jsme to dělali my, a jít ven, běhat, hrát fotbal, lézt po stromech. Ne pořád koukat do mobilů.