Jak jste se dostal z Černíče, odkud pocházíte, až do Prostějova?
Na základní školu jsme chodili do Velkého Pěčína, pak mě otec dostal na učiliště do Telče, kde jsem musel být na internátu. A tam jsem si připadal jako v ráji, protože jsem nemusel doma dřít. Měli jsme totiž zemědělství a hodně hektarů, pracovali jsme od rána do noci. A pak jsem se dostal do Prostějova na Střední drůbežářskou, což byla jediná taková škola v republice.

Byl jste sportovně nadaný po rodičích?
Rodiče nesportovali. Tu fyzičku jsem měl asi z té dřiny už v sobě.

Pro atletiku jste se rozhodl kdy?
My jsme na internátě v Prostějově neměli vychovatele, tak nám pan tělocvikář říkal, abychom nedělali binec, že budeme chodit dvakrát týdně na střelnici střílet a dvakrát v týdnu hrát šachy. A taky na hokej nebo volejbal. A pak nás vzal jednou na stadion, že potřebuje něco změřit. Tam skákal jeden pán o tyči, a já si to vyzkoušel a hned napoprvé skočil dvě stě devadesát centimetrů. Tak mě zaregistrovali a začal jsem tedy s atletikou.

Jaké byly tehdy podmínky?
Skákalo se na kovové tyči, doskočiště byla pro dálku, výšku a tyčku stejné. Skákalo se do písku.

Teď je asi skok o tyči úplně jiný sport, že?
To se nedá srovnat. My jsme pak jsme zjistili, že v Napajedlech dělají molitany, tak jsme to cpali do pytlů a skákali do toho. Potom se udělal i rám a čtyři nohy, jenže když se to dalo za zasouvací skříňku a tyč se prohnula, muselo se to posunout. A to pak vycházelo, že tam půl metru byla mezera, a tam se zrovna padalo.

Nějaké úrazy byly?
U tyče ne. Já se na ní cítil lépe jak na chodníku. I když jednou se mi stalo, že jsem se zastavil před laťkou v mrtvém bodě, hlavou dolů a zády k rozběžišti. A jak jsme začal dávat nohy dolů, začal jsem padat dozadu. To bych nikdy neustál, tak jsem na ně křičel, aby zatlačili. Ale rozhodčí je zastavil, že se to nesmí, přitom mě šlo o život!

Jak to dopadlo?
Já s ní páčil a ona praskla a já se skulil na rameno, nic se mi nestalo. Ale kvůli tomu jsme pak půl roku neskákali, protože tyče nebyly.

Skákal jste někdy na těch speciálních?
Bohužel ne, to mě mrzelo. Osobák jsem mohl mít určitě víc než čtyři sta dvacet centimetrů. A i na stovce jsem určitě mohl být rychlejší, protože se běhalo na škváře, kde to podkluzovalo a já ji ani moc často neběhal. A taky se to stopovalo v ruce.

Dařilo se vám hned od začátku a dělal jste jen skok o tyči?
Brzy jsem překonal okresní rekord Mrázka, to mi bylo sedmnáct, a hned jel do Olomouce s muži na závody. Bylo to dvojutkání a v jedné disciplíně mohli startovat dva, takže celkem čtyři. První měl pět bodů, pak tři, dva a jeden. A za mnou přišel vedoucí, že nemáme jednoho na trojskok, ať jdu skákat. Nikdo nechtěl, protože tam měli totiž reprezentanta. A tak mi říkal: Běž, skoč do písku, bude bodíček.

A byl?
On se mě pak ptal, jestli ten bod mám. No a já mu řekl, že pět. A on mi nevěřil, myslel si, že jsme měli druhé a třetí místo. A když to zjistil, dal mi v autobuse kytičku a já se styděl, protože mě všichni poplácávali po ramenou.

Zůstal tento úspěch bez odezvy?
Pak mi přišel z Prahy dopis, že jsem byl vybrán a budu reprezentovat v trojskoku v trojutkání Československo, Maďarsko, Polsko. Přiznám se, že na výsledky se už nepamatuji, ale tam jsem asi šanci neměl. Jen vím, že to na tom stadionu bylo moc hezké. Byl to takový můj rychlý nástup, ale pak jsem šel do mužů a tam to bylo těžké.

Přidal jste ještě nějaké další úspěchy?
Mj největší byl asi na halových mezinárodních závodech v Jablonci. Přijeli tam Němci s televizí a jednoho tam pořád fotili, nosili na ramenou. My se dostali do finále ve sprintu na šedesát metrů, a mě to sedlo, doběhl do cíle první a jeho jsem porazil.

Bylo to hodně velké překvapení?
Přiběhli za mnou Pražáci, strašně se smáli, a říkali: Víš koho jsi porazil? Ten teď vyhrál mistrovství Evropy a čekají, že vyhraje i mistrovství světa. Ale výsledky už nevím. Jen si pamatuji, že ti Němci okamžitě zhasli kamery a jeli pryč. Přitom s ním měli dělat celovečerní program. A já mu to pokazil. Už je pak vůbec nezajímal.

I ve skoku o tyči jste ale byl dál úspěšný…
V Prostějově nás bylo pět, trénoval jsem s Valáškem, který skočil československý rekord 445. A přidávali se další, bylo nás pět, co jsme měli čtyři metry skočené. Přitom soupeři měli přes tři. A my mohli skákat jen dva, a před závody jsme si museli vždycky udělat takovou svojí kvalifikaci. Mohli jsme klidně půjčovat závodníky (smích).

Kdo vás tehdy trénoval?
Trenérem byl pan Zikmund, to byl takový decentní pán, který učil na zdravotní škole. Byl strašně hodný. A vlastně všichni to byli bývalí atleti, kteří učili na středních školách. V Prostějově nás vedli k poctivé atletice.

Co to obnášelo?
Když se ulil start, musel ses přihlásit a omluvit. A když někdo vyhrál, hned se muselo blahopřát. Po té výchovné stránce to bylo krásné. Nikde jsem to nezažil, protože jsme měli vynikající vztahy. Před tréninkem jsme si šli nejdříve všichni popovídat. Byli tam všichni moc hodní.

Jak dlouho jste v Prostějově žil?
Tam jsem byl do dvaačtyřiceti let, ale mezi tím jsem narukoval do Martina, jako řidič mechanik tanků.

Předpokládám, že i tam jste sportoval.
Oni dělali sportovní den. Stovka, dálka, činka. Stovka a dálka byly daleko od sebe, takže jsem dělal jen dálku, a to jsem na sebe upozornil. Já skákal přes šest metrů, oni tři. A pak jsme zvedali tu činku, vleže za hlavou. A nikdo to nemohl zvednout, i když tam byli stokiloví. Jeden vysoký to zvedl jednou, a všichni říkali, že to nejde. Já zalehl, a ono to lítalo úplně samo. Jestli to bylo tím, jak jsem skákal o tyči a měl prsní svaly… Udělal jsem to asi čtyřicetkrát a mohl jsem jet klidně dál, a tím jsem na sebe upozornil ještě víc.

Sportovec se ve vás nezapřel…
Šlo mi vše, co jsem dělal. Ve střelbě malorážkou jsem vyhrál střelbu. A za pár dní se dělaly shyby, a přestože jsem byl po stráži a oblečený, vyhrál jsem to, i když oni byli všichni v trenkách. A díky tomu mě poslali do Prešova, kde byla elitní jednotka. Tam to bylo vynikající, měli jsme výborného velitele.

Kudy vedla další vaše cesta?
Když jsem šel z vojny, sehnali my místo na učilišti. Dělal jsem tělovýchovného instruktora. Měli jsme tam strašně moc prestižních soutěží. Já si udělal i trenéra atletiky a hokeje, protože jednou týdně byl stadion. A tomu jsem se věnoval strašně moc, to mě uchvátilo. Dokonce jsme postoupili do finále přeboru republiky. Hráli jsme proti ligovému Zlínu, a těsně prohráli 5:6.

Ve studiu jste ale pokračoval dál, že?
Začal jsem v osmašedesátém roce studovat pedagogickou fakultu a zároveň se mi naskytla možnost stavět. A když jsem se nastěhoval, dostal jsem dva měsíce na státnice, které jsem zvládl. Pak jsem začal studovat tělocvik, to bylo na šest let, dělal jsem to externě.

Kdy jste se vrátil na Vysočinu, přesněji do Jihlavy?
To my bylo čtyřicet dva let. A protože mě atletika pořád bavila, začali jsem hned s inženýrem Klimentem skákat o tyči. On byl mladší, měl osobák čtyři sta třicet, a oba jsme dál na závodech veteránů vyhrávali, protože soupeři byli slabší.

A také jste začal dělat rozhodčího.
Když jsme skončili, oba jsme dělali rozhodčí. Ze začátku nám dávali disk, kladivo a oštěp. A to jsme byli vždycky po závodech hrozně utahaní.

Proč to bylo tak náročné?
Jednou v Třebíči, kde byla nejvyšší soutěž, a bylo dvacet mužů a dvacet žen, jsme to spočítali. Dohromady jsme každý nachodili s těmi závažími asi pětatřicet kilometrů, protože jsme je nosili tam a zpět. I když jsme byli tyčkaři, tak jsme v tu dobu nikdy nedělali rozhodčí u tyčkařů, to mě trochu mrzelo. Asi to bylo tím, že tam se člověk nenadřel. A nám říkali, že máme spoustu sil.

Ale v posledních letech jste si to vynahradil, že?
Dělám vrchního rozhodčího u výšky a u tyče, a užívám si to. Ale je to velká zodpovědnost, proto si je vždy poučím a zápisy si vždy obstarávám sám. A nejvíc se mi líbí když dělám rozhodčí přípravkám. Je pěkné sledovat, jak to ti nejmenší prožívají, to je nádhera.

Nelákalo vás i trénování?
Já jsem učil na školách, na základní, učilišti i na střední, takže jsem těch dětí měl docela dost. Tolik mě to k tomu netáhlo. Ale tady v Jihlavě se to dělá dobře. Třeba paní Pytlíková to má na opravdu velmi vysoké úrovni.