Vy jste do rakouského Seefeldu odjížděl s ambicemi, že ve třech závodech v kategorii nad 45 let cinknou hned tři medaile?

Těžko se to odhaduje, protože člověk se s těmi soupeři nesetkává, nezná je, neví, jestli přijedou špičkoví závodníci nebo outsideři. Ale věřil jsem, že by jedna mohla být, takový skrytý cíl, a dopadlo to o kus líp.

Hned v prvním závodě, sprintu, jste ho splnil. Byl jste druhý.

Ten vyšel perfektně. Sice jsem ho nejel absolutně čistě, na začátku jsem udělal nějakou chybku, ale zbytek závodu to jelo jak má, to byl výborný závod.

Prý vás chválil i vítězný Rus Eduar Khrennikov?

Je to excelentní závodník, který jezdí dvacet let ve světové špičce. My jsme se spolu bavili po závodě, a on říkal, že byl překvapený, jak malý odstup mezi námi byl. On si je vědom svých kvalit, takže z toho pohledu to beru jako ocenění mého výkonu.

Ve zbylých dvou závodech jste bral bronz, což je také skvělý výsledek, nebo bylo možné urvat lepší umístění?

Po tom prvním výsledku jsem si říkal, že by to mohlo jít, že je to reálné, ale byla tam nějaká zaváhání. A také musím uznat, že ten Fin jel dobře.

V minulosti jste byl na mistrovství světa také úspěšný. Dají se předešlé dvě stříbrné s těmito srovnávat?

Ta poslední je pět let stará. Bylo to v roce 2015 ve Švýcarsku, a předtím jsem byl druhý v Norsku. Ale tam to bylo jiné, konkurence byla menší, opticky stříbrná ano, ale vždy byla jen jedna. Tyto poslední výkony byly asi hodnotnější.

Vraťme se k závodům. Rozhoduje třeba servis lyží?

Samozřejmě, i lyže musí jet, bez toho to nejde. Má to menší rozhodující faktor, oproti normálnímu běžeckému lyžování, ale je nutné dbát i na to. Já si lyže sám snažím špičkově připravit. Výkon se skládá z mozaiky spousty věcí, nesmí se podcenit žádná.

Jak je obtížné je připravit, když podmínky nejsou ideální, jako tomu bylo v Rakousku?

Tratě byly dobře připravené, organizátoři se snažili, ale problém byl se sněhem, v některých úsecích ho bylo málo. Neříkám, že to nebyl problém, ale nepříjemné ano. Lyže malinko trpěly. Na ty dva další závody už jsem si nebral své nejlepší, raději jsem si je pošetřil, mám je rád. (smích) Ale i ty druhé jely dobře, nebyl to veliký rozdíl.

Kde jste vůbec na takovou akci trénoval, když „doma“ není pořádná zima?

Už to začíná podzimní přípravou, běhání, kolo, posilování, kombinace jakýchkoliv vytrvalostních sportů. V prosinci jsem byl dvakrát v Krušných horách, přes vánoční svátky v Rakousku, pak jsem jezdil do Vysočina arény. Nebylo to jednoduché. Nejraději trénuji tady doma, nejlépe na Vysoké nebo Čeřínku. Když je sníh a jsou upravené stopy, tak je to tam ideální.

Pomohly vám v samotných závodech zkušenosti, nebo je to o momentální formě?

Něco málo se natrénovat dá, jako paměťové techniky, rychlé rozhodování, ale nikdy to nebude pod takovou zátěží a stresem, jako v závodě. Tam pak rozhodující právě zkušenosti.

Jak se dá tento sport skloubit s rodinou a prací?

Doma mám podporu, bez ní by to nešlo vůbec. To je podmínka nutná. Navíc obě děti dělají orienťák, díky tomu je to snazší. Dá se říci, že je to typický rodinný sport, děti už tam mají svou partu, je to ideální. A třeba budou mít motivaci něco dokázat. Ale to se uvidí, jestli jim to vydrží. (smích)

Jak dlouho u toho vydržíte vy?

Orienťák je styl života. Třeba na tomhle mistrovství světa závodili Seveřané, kterým bylo 85 let a výš, a vypadali o dvacet let mladší! Naprosto v pohodě pak vyskočili na stupně vítězů! Když člověk chce, má chuť a přidá se k tomu i zdraví, tak to jde. To se mi na orienťáku hrozně líbí. A když mi zdraví bude sloužit, tak končit rozhodně nechci.