Na brazilské velkoměsto přitom již dobré vzpomínky má, před třemi roky pod sochou Krista Spasitele vybojoval na světovém šampionátu svůj už druhý bronz.

Bez cenného kovu by se nerad vracel i tentokrát. „Chci podat maximální výkon," říká český reprezentant. „Obrovskou motivací je pro mě medaile, jediná, která mi ještě chybí," nahlas přemýšlí tatínek měsíčního Antonína. Snad i proto dodá: „Kdybych ji ale nezískal, svět se nezboří."

Lukáši, změnilo vám narození syna zásadně život?
Cítím se úplně jinak než předtím. Zjistil jsem, že jsou daleko důležitější věci než medaile. Samozřejmě o ně chci bojovat, ale nejpodstatnější je pro mě rodina a zdravý syn.


Nechal vás chlapec před Riem vyspat?
Olympiáda se blíží, potřebuji být pořádně odpočinutý. Přes týden jsem proto spal v jiném pokoji, abych měl sílu na trénink.

Do Ria odlétáte jako poslední judista, až 4. srpna. Důvodem je právě rodina?
Ano, bude pro mě moc těžké od malého odlétat. Výborně jsme se sehráli.

Jak Toník roste?
Až moc. (směje se) Pořád by jenom jedl. Asi je po mně. Co jsme odešli z porodnice, přibral necelé kilo.

Co si novopečený tatínek nejvíc užívá?
Baví mě už jen pocit, že jsem táta. Toník často spí, jí. Je moc hodný. Těší mě veškeré práce okolo něj. Chodím s ním na procházky, to je pro mě celkem slušná posilovna. Zatím se s manželkou pereme, kdo ho přebalí. (směje se) Jsme nadšení rodiče.

Pomohlo vám otcovství od olympijského tlaku?
Rodina je útočiště. Tlak cítím. Doma o olympiádě ale raději nemluvíme.

Je pro vás složité přijmout roli favorita?
Není to jednoduché. Cítím okolo sebe, kolik lidí čeká, že přivezu medaili. Jak by mohla pomoci judu. Jsem připravený bojovat a pozici ustát.

Očekávání veřejnosti se asi s mistrovstvím světa či Evropy nedají srovnat, že?
Judo je malý sport. Většina fanoušků ani netuší, kdy se mistrovství světa a Evropy konají. O olympiádě mluví každý. I ten, kdo sport nesleduje.

Máte sám stanovený jasný cíl?
Ano, chci podat maximální výkon. Výsledek je druhá věc. Soupeř může být vždycky lepší. Rozhodnout může maličkost, musím být pořád stoprocentně soustředěný. Judo není atletika nebo nějaký kolektivní sport, kde se dá chyba z úvodu většinou napravit. Jednou si lehnete na záda a je definitivně po všech nadějích.

Pokud se podíváte do startovního pole čítajícího 32 judistů, kolik z nich má šanci zvítězit?
Minimálně deset. Konkurence je obrovská. Jsem nasazený jako trojka, myslel jsem si, že se v prvních kolech stoprocentně vyhnu nejlepším. Nakonec se ukázalo, že nemám žádnou jistotu. Plno dobrých judistů objelo jen pár turnajů, aby se kvalifikovalo. Stejně ale musím porazit každého.

Odpadnout vám mohli silní Rusové. Sledoval jste kauzu?
Je dobře, že neprošel návrh vyřazení všech ruských sportovců. Házet všechny do jednoho pytle je blbost. Nedokážu si představit, že bych se čtyři roky připravoval na takový vrchol a potom by mi start zakázali. Souhlasím s tímto rozhodnutím

Co se musí sejít, abyste z Ria odjížděl s plackou?
Záleží na maličkostech. Jestli se dobře vyspíte 
a nic vás nebolí. Jaká nálada panuje v týmu a tak. Cítím formu a věřím, že by se měl dostavit dobrý výsledek.

Prý to bude vaše rozlučka ve stovce…?
Teď mám normálně sto osm kilo, tak nechci tělo další čtyři roky huntovat. Během tří dnů shodit osm kilo není zdravé a tělo trpí, nejde to dělat celou kariéru. Uvidíme, jak to všechno půjde, ale plán je, že bych příští olympiádu už jel v plusce. Pral jsem se v ní už asi na třech turnajích a porážel jsem i lidi, co sbírali medaile. Šance na úspěch tam je. Uvidíme, jak mi půjde váha nahoru. Kdyby to nešlo a nebyly by výsledky, tak bych se do stovky vrátil.