Nástup pandemie z kraje loňského roku poznamenal život většiny lidí. Těžké období prožíval každý jinak. Pro živnostníky to ale bylo ještě o něco těžší. Se svými zkušenostmi se Deníku Vysočina svěřil sedmačtyřicetiletý antikvář Igor Domkář. Od roku 2002 provozuje „doupě“ knihomolů ve Štáflově chalupě v centru Havlíčkova Brodu. Oblíbený obchod musel jako mnoho dalších nejprve uzavřít, pak na chvíli otevřít a zase zavřít. Kdy bude mít možnost znovu přivítat zákazníky, není jasné.

„Už nám chybí to lidské potkávání a klábosení u kávičky a bez roušek a respirátorů. Od našich věrných zákazníků se nám sešlo tolik pytlíků kávy, že nám to vystačí na pěkných pár setkání. I nových knih přibývá více a více,“ těší se na normální život Igor Domkář.

Na začátek pandemie vzpomíná jako na něco, o čem si myslel, že je to něco tak vzdáleného, že se nás to nebude týkat. Mýlil se.

„Když jsem si psal před rokem s kamarádem s Číny, popisoval mi tamní situaci jako děj v postkatastrofickém filmu. Tehdy to bylo něco velmi vzdáleného a pro nás nemyslitelného. Uplynulo pár dní a najednou se to týkalo i nás. Byl jsem tehdy se synem v antiku a jeden ze zákazníků nám říkal, že asi budeme muset zavřít. Nesleduji již několik let zprávy, a tak jsem to ještě nevěděl. Nakonec jsme v tom „postkatastrofickém světě“ byli ze dne na den i my,“ vybavuje si Domkář události, když to přišlo.

Rychlá adaptace

Tehdy to bral jako možnost na nějakou dobu vypnout, relaxovat, číst a chodit na procházky do přírody bez nějakých velkých povinností.

„Musím říci, ač jsem se to styděl přiznat, že mě jako introvertní povaze ten stav poměrně vyhovoval. Bylo až neuvěřitelné, jak jsme se všichni dokázali adaptovat na novou situaci přirozeně a bez větších potíží. Nadšení a pospolitost kolem šití roušek a ohleduplnost mezi lidmi byla fascinující, ne nepodobná situaci v roce 1989. Co se týká obchodu, nedělo se ze začátku téměř nic. Tím, že nemám příliš nákladný provoz antikvariátu ani života, dalo se to vše po materiální stránce ještě zvládnout,“ říká Domkář.

Později se rozjel e-shop a bylo vidět, že na čtení má čas stále více lidí. Využil i první jednorázové podpory pro OSVČ. Dostal pětadvacet tisíc korun. Nemusel platit zdravotní ani sociální pojištění, takže po materiální stránce to zatím nebylo nijak kritické.

„Říkal jsem si, jak to mají asi těžké firmy se zaměstnanci a obchody, kde musejí platit stále nájem, přestože měli zavřeno, to bylo špatné. Hodně jsem s lidmi diskutoval o tom, jak to špatné je pro něco dobré - lepší se příroda, lidi se tak nehoní chaoticky za zbožím a mají čas na sebe a tak dále,“ zamyslel se živnostník.

Pak přišlo léto. Obchody a služby se znovu otevřely. Vše se mělo vrátit do „starých dobrých kolejí". „Léto bylo fajn, dovolené po Čechách, nějaký festiválek, koncerty, výstavy, muzea a výpravy za minerály a zkamenělinami. Obchod v létě fungoval pěkně, turisté chodili v míře ne-li větší než obvykle. Když byly v říjnu indicie o znovu zavření, říkal jsem si, že to již nebude možné, protože by se lidi vzbouřili a vypukl by chaos. No a najednou jsme v tom byli zase. S přestávkami až do konce roku a od nového roku až doteď. Začínám mít blbý pocit, že nám místo nějaké radosti přibyla jen jedna rouška, aby ústa nemluvila,“ míní Igor Domkář, který se svěřil, že mu začíná politika povážlivě vstupovat do života.

„Nedávno se mi zdálo, jak nás rozhánějí policisté slzným plynem, protože jsme byli někde na hřišti s více lidmi. Další sen byl o nové pandemii s názvem EEP, která se léčila přiložením roušky na zadní část těla a kde vláda dávala zdarma roušku tomu, kdo si oholí zadek…zvláštní ne? Nechci ty sny dále komentovat, jen mi to přijde jako takové podvědomé sdělení o mém současném postoji,“ říká Domkář.

Je třeba vydržet

V žádném případě nechce situaci zlehčovat, protože si uvědomuje, že lidé skutečně onemocní a někteří umírají. Také si nemyslí, že bychom na tom byli výrazně jinak než jiné země.

„Mám pocit, že celý svět je jedno. Člověk neví, jak s tím vším naložit. Řídit se zdravým rozumem je hezký plán, když je ten zdravý rozum zachován, což je zase těžké posoudit,“ míní živnostník.

V současné době je jeden týden se synem, s nímž se učí a vaří mu. Je táta a máma v jednom. V práci je jen chvilku. Další týden je v práci více. Udržuje kontakt s rodinou a kamarády, jinak žádné velké setkávání. Objednávek na e-shopu ke konci loňského roku chodilo i více než dříve, takže o další podporu zatím nežádal.

„Nyní je to trochu slabší, takže zvažuji využít nějakých kompenzací. Nevím, jak jsou na tom ostatní kolegové antikváři, ale ti, s nimiž jsem mluvil, to zvládají dobře. Myslím, že je to i kvůli tomu, že byli zvyklí na skromnější poměry a nyní je to paradoxně obchod, který je díky možnosti objednání přes e-shop dost využívaný, a i podporovaný ze strany zákazníků více než dříve. Každopádně za sebe vydržím v tomto stavu, jak bude potřeba, protože jsem zjistil, že jsem osoba velmi adaptabilní a snášenlivá. Jen budu asi trochu příznivec drobných občanských neposlušností,“ uzavřel Igor Domkář.