Procházka zasvětil prakticky celý život práci se dřevem. Spolu se s svými kolegy vybudoval společnost, která stojí na pevných základech.
Procházka se narodil v areálu polenského rodinného závodu, který patřil jeho otci. Vyrůstal v prostředí pily, truhlárny, mlýnu s hospodářstvím a škrobárny, o které se starali jeho rodiče. Kolem roku 1939, když bylo Procházkovi 13 let, se na rodinném závodu začala psát historie výroby prvních polenských dveří. Tehdy však ještě Procházka netušil, jak moc ovlivní právě dveře jeho život.

Spolumajitel dnešního SAPELI rád vzpomíná na studium na Baťově škole práce ve Zlíně. Během šestiletých studií absolvoval učební obor truhlář, mistrovskou část a vyšší průmyslovou školu s maturitou. „Stále jsem členem absolventů Baťovy školy práce, zrovna začátkem května letošního roku jsme měli opět valnou hromadu. Tam jsem se potkal se třemi vrstevníky. Většina členů je mladší, ale jsou v ní i starší ročníky než ten můj,“ přiblížil členy valné hromady Baťovy školy práce Jindřich Procházka.

V době studií vybudovali jeho rodiče v Polné plně prosperující závod, jehož výroba nepřestala ani během 2. světové války. Při bombardování rodinného podniku, které paradoxně proběhlo 9. května 1945, ale shořela téměř celá dřevařská část. Mladý Jindřich se tenkrát spolu se svým otcem pustil do obnovy všeho zničeného. Usilovnou prací navrátili závodu znovu život.

Pro Jindřicha pak však bohužel nastalo méně šťastné období. V roce 1948 byl polenský závod znárodněn a celá jeho rodina vystěhována. Procházka byl pracovně přeložen do Šumperka, kde spolu se svými rodiči začal novou etapu svého života spjatou opět, jak jinak než se dřevařským průmyslem. Rodiče se ale do Polné už nikdy nevrátili. Z komunistické éry v Polné v závodech probíhala smíšená výroba dýhovaných dveří s výrobou lepidel a škrobárnou pod hlavičkou zprvu Jihomoravských, posléze Jihlavských dřevařských závodů.

K porevolučnímu návratu Procházku přiměla až zpráva o plánovaní nuceného uzavření polenského závodu. Ve svých 66 letech se rozhodl zažádat o navrácení rodinného majetku a v roce 1992 se po 44 letech vrátil ze Šumperka zpátky domů, do Polné. „Když jsem podnik získal zpátky, byla situace velmi složitá, to se snad ani nedá popsat. Poměry, které po osmdesátých letech panovaly, byly mně osobně proti srsti. Kdejakému cizinci se tady prodával majetek. V tu dobu bylo moje rozhodnutí vážné,“ popisuje Procházka a dodává: „Nikdy jsem ho však nelitoval. V té době jsem byl už důchodce, takže mně vlastně o nic nešlo, a určitě to pro mne znamenalo zadostiučinění.“

Když procházel závodem, poznával plno věcí a strojů z dob před znárodněním. Z téměř neudržovaného a upadajícího závodu během 19 let se svými spolupracovníky Procházka vybudoval prosperující společnost s více než 400 zaměstnanci, třemi výrobními závody a obchodní centrálou s dnes v Česku nejmodernější vzorkovnou na dveře a zárubně.