„Kamarád je předseda místní asociace soukromého zemědělství. Jednou přijel a říká, že Havlíčkobrodsko už dlouho nemělo žádné želízko v ohni a že bychom se mohli přihlásit. Vlastně díky němu jsme do toho šli,“ vzpomíná Jan Frühbauer mladší. „Malé rodinné farmy jsou v Evropě běžné, u nás na svou největší slávu teprve čekají. Soutěž tak pro nás byla jednou z dalších možností, jak je dostat do podvědomí lidí,“ dodává.

Komisi pak ukázali stodoly, kravín i boží muka, která nechali postavit. „Velký přínos to pro nás mělo v tom, že jsme všude uklidili,“ směje se Jan Frühbauer mladší.

Historie a rodinná soudržnost

V to, že se dostanou mezi pět nejlepších farem v republice, z počátku ani nedoufali. „Když jsme viděli jejich medailonky, tak jsme si říkali, co tam vlastně děláme. Všichni nominovaní byli strašně šikovní. Navíc každý v něčem jiném. To, že jsme nakonec skončili třetí, je pro nás nesmírná čest,“ svěřuje se jeho žena Markéta Frühbauerová.

A čím, že porotu vlastně zaujali? „Je tam pět oblastí, které posuzují, a to historie, finanční stránka, zapojení rodiny, celkový vzhled farmy a plány do budoucna. Možná právě historie a rodinná soudržnost nám pomohly na stupně vítězů,“ přemítá Markéta Frühbauerová.

Historie farmy se píše už více než dvě stě let. „První zmínky o tomto domě mám z roku 1806, kdy tady bydlel můj prapraděda. Snad tady tehdy bývala hájovna. O zemědělské rozšíření se pak postaral můj děda,“ poodhaluje rodinnou tradici Jan Frühbauer starší.

Nejhorší období

Za komunistů se z rodinné farmy stalo JZD. „To bylo jedno z nejhorších období nejen pro naše hospodářství, ale pro celou vesnici. Přestaly fungovat všechny spolky, lidé spolu nemluvili, jeden se bál druhého a my jsme byli označení za vesnické boháče,“ líčí Jan Frühbauer starší.

„Ségra byla dobrá na učení, měla samé jedničky, tak jí dovolili jít se učit na kuchařku do Chrudimi. Já jsem se chtěl vyučit kovářem, protože i to k zemědělství patří, ale nedostal jsem povolení. Nakonec jsem se vyučil opravářem zemědělských strojů. Když se trochu uvolnily poměry a k moci se dostal Novotný, dodělal jsem si ještě maturitu na zemědělské škole mechanizační,“ vypráví Frühbauer starší.

Zpět do soukromého vlastnictví přešel statek po sametové revoluci. „Všechna pole jsme si vzali zpět. Pak jsme v restituci dostali i kravín a zaměřili se na živočišnou výrobu. Já jsem začínal jako laik, ale manželka předtím pracovala v Okrouhlici u krav, takže jsme se nějak uživili. Nikdy mě nebude mrzet, že jsme do toho šli,“ podotýká Jan Frühbauer starší.

Člověk už se tak nenadře

Postupně farmu převzal Jan Frühbauer mladší. „Samozřejmě, že jsem rodičům pomáhal, ale jen o víkendech. Zemědělství pro mě bylo okrajové. Bydlel jsem v Brodě a zabýval se zemními pracemi. Postupně jsem to ale přehodnotil, rodiče šli do penze a já se farmě začal věnovat naplno,“ přiznává tatínek čtyř dětí.

Do historie by se už vrátit nechtěli. „Technologie, které teď máme, jsou mnohem lepší. Člověk už se tak nenadře. Nemusíme stát tři hodiny v dojírně, ale máme na to speciální stroj. Je to určitě vývoj k lepšímu,“ přemítá Markéta Frühbauerová.

Právě zmíněný stroj na dojení přidává peršíkovské farmě na unikátnosti. „Když se kráva otelí, tak ji do něj doženeme, postavíme ji do ideální pozice a robot si ji sám naskenuje a uloží do paměti. Když pak přijde podruhé, tak už ji pozná, očistí jí všechny čtyři struky, podojí a na konci jí vemeno zastříkne desinfekcí. Krávy tam chodí z vlastní vůle, protože jako motivaci dostávají granule a při dojení se mohou nažrat,“ popisuje Markéta Frühbauerová.

Životní styl

Na statku pomáhají i Janovy a Markétiny děti. „Snažíme se jim tu kouli na nohu zatím nevěšet. Na farmě ale občas vypomůžou, z čehož máme samozřejmě velkou radost. Byli bychom rádi, kdyby to tu po nás jednou převzali a pokračovali v rodinné tradici,“ shodují se rodiče.

„Není to jen obyčejná práce. Je to životní styl. Úžasná je na tom právě ta svoboda. Myslím, že už jsme to vybudovali do fáze, kdy začínáme žít relativně normální život. Sice pracujeme každý víkend, ale už zvládneme jet na dovolenou. Nedokázala bych si představit život bez zvířat, mám radost z každého narozeného telete,“ usmívá se Markéta Frühbauerová, která na farmě zúročuje i svou veterinářskou praxi.

Jejím snem je vybudovat vlastní sýrárnu. „Sýry mě lákají už mnoho let. Uvažovali jsme i o bourárně masa, ale to je všechno otázka budoucnosti. Teď chceme primárně zvýšit počet krav, zlepšit genofond stáda a zkvalitnit krmivovou základnu,“ uzavírá Markéta Frühbauerová.