Jak dětem nastavit hranice, které budou respektovat

| Video: Youtube

Jedním z největších problémů moderního přístupu k výchově dětí, na kterém často ztroskotá mnoho rodičů, jsou hranice. Touha po respektující výchově, naslouchání dítěti a jeho potřebám a umožňování vyjádření veškerých pocitů potomka, často vede u rodičů k tomu, že svým dětem nezvládnou správně nastavit limity.

Dítě, které se nenaučí, kam až může zajít, poté působí nevychovaně, drze a neposlušně. Není to však jeho chyba, jak si mnozí příslušníci (nejen) starší generace často myslí.

Jde právě o důsledek nevhodně nastavených hranic. Terapeutka Alena Wehle vysvětlila nejen to, jak dětem hranice správně nastavit, ale i to, jak zařídit jejich dodržování a respektování.

Stvořeni, aby překračovali hranice

Ať už rodiče zvolí jakoukoliv výchovnou metodu, musí se připravit na to, že jejich potomci jsou doslova předurčeni k tomu, aby se vytrvale pokoušeli překračovat nastavené hranice. Je to jejich přirozená vlastnost, která vychází z touhy poznat svět a reakce lidí v okolí.

Každá výjimka z nastavených hranic, každý ústupek i úspěch v jejich překročení pak spěje k tomu, že příště dítě zkusí zajít ještě o kousek dál.

Je na rodičích, aby svým dětem jasně ukázali, kam až mohou ve svém chování zajít. Tedy co je ještě v pořádku a co už nikoliv. Není ovšem nutně pravda, že hranice děti omezují a trestají.

Hranice totiž pro děti znamenají jistotu; a i když jsou nastaveny těsněji, dávají jim důležitý pocit bezpečí. Ukazují totiž, v jakém prostoru se mohou pohybovat a kam už nesmí zajít. Naopak neohraničený prostor působnosti je pro děti matoucí a neuchopitelný. Může vyvolávat až pocity úzkosti a strachu z neočekávaného.

close Terapeutka a zážitková pedagožka Alena Wehle se svou knihou Citlivka. info Zdroj: Se svolením Aleny Wehle zoom_in Terapeutka a zážitková pedagožka Alena Wehle se svou knihou Citlivka.

Rodičovství bez hranic

Mnoho dnešních rodičů vyrůstalo v rodinách, kde panovala autoritativní výchova. Jedním či oběma jejich rodiči byla vyžadována naprostá poslušnost. Chování dítěte se pak usměrňovalo tresty, příkazy a dítěti bylo věnováno jen minimum pochopení. Na potřeby, přání či individualitu nebyl brán prakticky zřetel.

Takto vychovávaní rodiče dnes často u vlastních dětí volí naprosto odlišnou metodu. Ta ovšem ve výsledku nepřináší efekt, který od ní očekávali. Jejich děti často zlobí, neposlouchají a své rodiče někdy až ovládají a manipulují jimi.

„Pokud rodiče sami zažili autoritativní výchovu, která jim absolutně nedávala smysl, mají většinou tendence tíhnout k opačnému extrému a hranice nenastavovat vůbec. Tam pak ale naráží, protože hranice jsou potřeba,“ říká terapeutka a zážitková pedagožka Alena Wehle.

V jasně daných hranicích se totiž děti cítí komfortně. „Nalézají tam jasně vymezený prostor jistoty a bezpečí,“ doplňuje Alena Wehle, která se věnuje především tématu hypersenzitivních lidí. O hypersenzitivitě čili vysoké citlivosti napsala i knihu s názvem Citlivka.

Dodává však, že nastavovat hranice nepotřebují jen děti. Neschopnost rodiče vymezit adekvátní hranice potomkům často podle Aleny Wehle tkví v tom, že je neumí nastavit ani sám sobě. „Téma nastavování hranic je důležité nejen ve vztahu k dětem, ale i sami k sobě. A nedovolit ostatním, aby tyto naše hranice překračovali,“ pokračuje.

close Hranice je potřeba nastavit dětem už od úplného začátku, tvrdí terapeutka Alena Wehle. info Zdroj: Se svolením Aleny Wehle zoom_in Hranice je potřeba nastavit dětem už od úplného začátku, tvrdí terapeutka Alena Wehle.

Jak nastavit dětem hranice

Konkrétní kroky, jak nastavit dětem hranice, doporučuje i Centrum Locika, které pomáhá dětem i jejich rodinám žít život bez násilí. Není ale důležité jen říct, co dítě nesmí. Mnohem podstatnější je budování pevného vztahu a vzájemné důvěry.

Rady Centra Locika:

  • Pravidla a hranice přizpůsobujte věku dítěte.
  • Snažte se být jasní, srozumitelní a konzistentní v tom, co od dítěte vyžadujete.
  • Pokud se dítě chová způsobem, který se vám nelíbí, jasně mu popište, co má dělat jinak.
  • Naučte se naslouchat svému dítěti a jeho potřebám. Vybudujete tak zvyk, který bude trvat po celou dobu vašeho vztahu.
  • Se svým dítětem se snažte komunikovat a poslouchat, co říká i ve chvílích, které jsou pro vás náročné.
  • Vytvořte si na své dítě prostor, aby za vámi mohlo přijít, když nastane problém.
  • Sdílejte zkušenosti z výchovy dětí se svými blízkými. Vzájemně se inspirujte a podporujte.
  • Nikdy není pozdě požádat o pomoc odborníka, když si nevíte rady.

Nahrává se anketa ...

Jak si hranice vydobýt

Mnoho lidí zažilo ve svém dětství model výchovy, kdy za každý nesplněný úkol následoval buď fyzický trest nebo nějaký zákaz. S tím však dnešní výchova, která staví spíše na respektování dítěte a jeho individuálních potřeb, nepočítá. Jak si tedy „ustát hranice“, když rodič nemá prakticky žádnou páku dítě k požadované aktivitě (či naopak jejímu zamezení) jakkoliv donutit?

„Vše je o důslednosti a vytrvalosti. O neustálém opakování a vyžadování dodržování konkrétní hranice. Každý rodič má omezené množství energie a někdy chybuje. To je naprosto normální. Ale ve chvíli, kdy sami svolíme k tomu, že dnes se tedy nepůjde spát v sedm, ale v půl osmé, dítě se toho chytí. A příště zkusí zajít zase o kousek dál,“ varuje terapeutka z vlastní mateřské i profesní zkušenosti.

Alena Wehle připomíná i to, že by se rodiče neměli bát požádat o pomoc:

Klíč tkví podle Aleny Wehle ve vytrvalosti a vnitřním klidu. Pochopit, že dítě není méněcenný člověk, ale jeho projevy se od těch dospělých liší a jsou často vyhrocené*. A je to tak normální a vývojově správné.

Naopak křik, (fyzické) tresty, ponižování a svalování viny na dítě jen upevňuje špatné vzorce chování. A ty se dříve či později projeví v přístupu dítěte k okolnímu světu. Jde přitom o metodu, kterou stále využívá velké množství rodičů. Je to tak především proto, že jsou její výsledky patrné okamžitě. A to z jednoho prostého důvodu, kterým je strach.

*Víte, v jakém věku je mozek dítěte plně vyvinutý? Podle lékařky oddělení následné péče Vladislavy Pieniažkové z Nemocnice AGEL Český Těšín až kolem 25 let věku. Myslet si proto, že je desetiletý chlapec už velký na to, aby se nechoval jako malé dítě, je proto značně předčasné.

Jde to i bez trestů

Respektující způsob výchovy vyžaduje mnoho energie, vnitřního klidu i pochopení. Také při něm trvá mnohem déle, než děti začnou vzorce chování přejímat. Facka, zákaz nebo „zaracha“ fungují mnohem rychleji, ale do budoucna dětem neukazují správný vzorec chování. Učí je totiž, že s použitím síly a výhružek může člověk dosáhnout v životě všeho, co se mu zamane. Nebo se o to alespoň pokusit.

Používání trestů při vyžadování dodržování hranic, ale i ve výchově obecně, nedoporučuje ani Centrum Locika.

„Tresty jsou postaveny na moci a autoritě rodiče. Upozorňují pouze na to, co je špatně. Vyvolávají strach a děti se jim snaží vyhnout lhaním, maskováním nebo zamlčováním. Dítě se s nimi nemá možnost naučit, jak řešit problémy a jak domnělé chyby odčinit,“ upozorňuje na nevhodný způsob výchovy Centrum Locika.

Místo trestů se proto doporučuje přizpůsobovat fungování rodiny limitům rodiče, ale i individualitě konkrétních dětí.

„Pokud například víte, že vaše děti mají problém být v posteli včas, začněte místo křičení a zlobení se na ně s večerním rituálem o hodinu dříve. Jste-li vyčerpaná, pusťte třeba předtím dětem pohádku a na hodinu si odpočiňte. Budete pak mít více energie ustát výbuch, když před večerkou začnou vaše unavené děti testovat nastavené hranice,“ radí Alena Wehle.

Nastavte hranice i sami sobě

Vyčerpaný rodič bez energie, vnitřního klidu a pochopení, který nepřetržitě překračuje své hranice nebo nechá ostatní, aby tak činili, výbuchy dětských emocí dlouho nevydrží. Proto je dobré nastavit si své hranice ještě před tím, než dojde ke krizové situaci. A také se nestydět říkat si o pomoc.

Problém s hranicemi mívají především vysoce citliví neboli hypersenzitivní rodiče. Často totiž nevědí, kde jejich limity jsou, tudíž mají hranice nastavené špatně. Nebo je nemají nastavené vůbec.

„Vysoce citliví lidé bývají velice empatičtí a ohleduplní. A to až do té míry, že se chtějí všem zavděčit a nechtějí nikoho zklamat. Proto pak nechávají ostatní vytrvale překračovat své hranice,“ upozorňuje terapeutka Alena Wehle.

A jaké hranice jsou ty správné? Podle terapeutky jsou to ty, které jsou pro nás žitelné. Nelze proto jednoznačně stanovit, jak je dětem nastavit. Pro každou rodinu totiž budou platit jiné.

Téma nastavení hranic úzce souvisí s takzvanou hypersenzitivitou. Čtěte více v článku níže: