Kliknutím zvětšíteProč si podle vás lidé myslí, že je pro ně umění finančně nedostupné?
Myslím, že za to může historický vývoj. Ačkoli mám ráda tvrzení, že se člověk oddělil od zvířat právě v momentě, kdy vytvořil první dílo, čáry vyryté do mušle nebo jeskynní malby, s postupujícím časem se umění stalo záležitostí vyšších tříd. Postupně se stalo něčím, co si obyčejní lidé dovolit nemůžou, a lidé mu přestali rozumět. Myslím si ale, že už pár století si umění k lidem zase hledá cestu.
Proč to u nás tak trvá?
Historie střední třídy je na západě o dost delší. Lidé si na „lifestyle“ začínají teprve zvykat, tím myslím, že už nechtějí svůj majetek jen ukazovat skrz drahá auta, kabelky. Začíná jim záležet i na tom, co je obklopuje doma, na kvalitě jejich života, kterou už veřejnost jen tak neuvidí.
Jak trh s uměním ovlivnil covid?
Kvůli finanční krizi způsobené covidem se lidé více zajímají o vhodné investice. Stabilizací finančních trhů se prohloubil zájem o věci, do kterých by se daly peníze bezpečně uložit. Nabízí se logicky zlato, v jistém smyslu i umění – i když samo o sobě není přímo spojené s centralizovaným finančním trhem, funguje paralelně. Takže otřesy trhu tolik neotřásají trhem s uměním. Investice do něj je tedy v jistém ohledu jistější.
Ale i v nákupu umění se dá zariskovat…
Můžeš investovat do umění „jistého“, do méně rizikového, s prokazatelnou hodnotou, s delší historií na trhu, ale s možností menšího zisku, anebo naopak zariskovat a investovat do mladých autorů, kde je i šance, že se stane investice „zázračnou“ a zhodnotí se více. Je to tak i ve světě galeristů. Mě právě baví riziko a ráda objevuji. Zatím se mi risk vyplácí, myslím si, že už mám „oko“. Mám kliku, že spolupracuji s mladými umělci, kteří si uvědomují, že když už si je někdo pořídí, mají závazek i vůči svému sběrateli – nevzdat to, pokračovat a snažit se, i když občas jim nezbývá na nic než na barvy.
Když přijdou lidi do vaší galerie, jsou překvapeni, že tu najdou i cenově dostupnější kousky?
Když už lidi dostanu dovnitř, překvapeni, mile, jsou. Někteří totiž žijí v přesvědčení, že do prodejní galerie jen tak zajít nemůžou – třeba právě proto, že umění zas tak nerozumějí, nejsou tak bohatí… Mnohé komerční galerie si tuto nedostupnou image budovaly po desetiletí a schválně. Což ale není náš případ.
Co byste mi poradila před koupí mého prvního uměleckého díla?
I když se tu bavíme o investicích, je pořád primární, aby se ti dílo líbilo, aby tě bavilo. Přece jen ho budeš mít doma a budeš vedle něj žít. Dílo by mělo být něco jako kamarád, se kterým si máš i po letech co říct, máš k němu blízko i v různých životních etapách. Artefakt by se měl proměňovat společně s tebou, měli byste souznít.
Jak se takové dílo hledá?
Zásadní je nebát se a otevřít dveře komerční galerie! Opravdu jsme tu od toho, abychom umění ukazovali. Když už tu jsi, je dobré zde setrvat déle než pár minut, nechat si čas na to, všechno si prohlédnout. Všimla jsem si, že se lidi někdy stydí být v galerii déle, ale to je blbost, pro galeristy je dlouhá návštěva naopak kompliment! Také se neboj zeptat na informace, co právě vystavená díla znamenají a kolik stojí. Galerie funguje jako jakýsi filtr kvality, kde se nabízí selekce kousků, jež už jsou vybrány podle nějakého klíče – oka galeristy. Důležité je najít svůj žánr. Je to stejné, jako když chodíš do hudebního klubu, tam taky chodíš za určitou dramaturgií.
V jakých částkách se ve vaší galerii pohybují prodeje?
Průměrně je to kolem sta tisíc. Cenové relace jsou tu ale různé, dají se u mě pořídit i díla do 10 tisíc, která jsou skvělá a pocházejí od začínajících umělců.
Jako galeristka poskytujete i jakési poradenství. Jak by vypadala taková „konzultace“ s nezkušeným kupcem?
Nejdříve je dobré zjistit, co se ti vlastně líbí. Máš ráda divoké barvy, nebo jednoduchost? Figurativní, více konkrétní věci, nebo abstrakci? Dá se vycházet i z toho, jak vypadá interiér, ve kterém žiješ. Důležité je také zeptat se, zda má dílo interiéru dominovat nebo se naopak stát doplňkem něčeho většího. A když ti padne do oka konkrétní autor, dá se zařídit i návštěva u něj v ateliéru, kde si budeš moct vybrat z více jeho děl.
Máte jako galeristka vliv na tvorbu umělců?
Důležité je pozitivně je motivovat, pak umělec v tvorbě pokračuje dobrým směrem. Rozhodně ale nikomu neradím, co dělat, aby bylo dílo prodejnější. U umělců si vážím naopak autenticity a upřímnosti sama k sobě. A také platí: „Není umění bez diváka.“ Umění je tu od toho, aby bylo viděno, slyšeno, bez toho by tu nebylo.
Jakými cestami se k tvůrcům dostáváte?
To je různé, ale dalo by se to shrnout tak, že ve světě umění doslova žiju a jsem s ním v dennodenním kontaktu, takže nové i zavedené umělce potkávám „všude“. A to, co si vyberu k sobě do galerie už je moje subjektivní vnímání autora jako takového.
Kdo je váš zásadní galeristický objev?
Doufám, že každý, kdo u mě vystavuje! (smích) Za všechny ale můžu jmenovat Julia Reichela, který je dnes umělcem s mezinárodní kariérou a dám za něj ruku do ohně.
Jaké byly vaše sběratelské začátky?
Protože se snažím dát vždy do výstav maximum, občas jsem dostala i nějaký dar coby poděkování. Také, když jsem si něco umanula a chtěla to získat, třeba i od renomovaných autorů, šla jsem si za tím. Tam je důležité vědět, že i u zavedených jmen se dá vždy pořídit něco „malého“, co se nepohybuje v astronomických částkách. Jde například o práce na papíře, dá se třeba vyzískat model sochy. Co se týče velikosti v závislosti na ceně, je to matoucí. To, že je umělecké dílo malé svou velikostí, neznamená, že bude levnější.
Jak založit sbírku, aby dávala smysl?
Tohle je téma velmi široké, pro někoho to může být i námět na celou knihu. Dá se říct, že komplexní sbírka díla zhodnocuje, celá se dá prodat za vyšší cenu, než jednotlivá díla samostatně. Pro někoho je to jakýsi záznam doby, výpověď o ní. Jiný sleduje konkrétní náměty – motiv cesty, vývoj jednoho konkrétního autora… A také znám sběratele, který se zaměřuje pouze na díla na papíře… Přístupů je bezpočet. Sběratelé jsou vlastně také umělci tím, že sami skládají vlastní pohled na umění z různých střípků.
Objevují se v současném umění trendy?
Dalo by se říct, že po delší době, kdy kralovalo konceptuální umění, se vrací na scénu dominantní výrazovost, což je za mě osobně v pořádku. Určitě se do umění současnosti silně promítá i virtuální realita, její estetika a doba vrcholové informatiky.
Díla se prý dají i pronajmout!
To se děje často, využívají toho například kancelářské komplexy, restaurace, hotely. Nebo lidé, kteří si chtějí dílo takzvaně vyzkoušet, než se mu upíšou nadobro. Většinou se platí poplatek, který vyplývá z hodnoty díla, bývá to kolem 10 %. Je ale fakt, že na 90 % si ho pak lidé nechávají. Stalo se mi ale i několikrát, že to neklaplo a dílo se mi vrátilo. To je ale zcela v pořádku.
Jaké téma tě aktuálně zajímá?
Právě teď mě zajímají východní umělci. Momentálně je svízelná situace jak pro ukrajinské umělce tady u nás, tak nepředstavitelně těžká přímo na územích, kde se bojuje. Sleduji také, jak těžké je to dnes pro autory, kteří jsou proti své vůli, kvůli svému původu, spojeni se stranou agresora… Umění je jako zrcadlo doby, některé věci se nedají sdělit jiným jazykem, do umění se dají vtisknout pocity, které jsou jinak nepopsatelné. Budu teď velmi bedlivě sledovat, jak se tohle děsivé téma promítne do výtvarného umění. Jeho svědectví je velmi důležité.
Co chystáte v nejbližší době?
Začátkem listopadu (6.11.) otevřeme menší detašovaný prostor ve vestubulu metra Můstek pod Václavským náměstím. Jedná se o prosklený prostor kterému říkáme KG Gate. Koncepčně by to měla být taková brána do světa digitálního a virtuálního umění. Virtuální prostředí mě delší dobu fascinuje, je to svět nekonečna možností a jako v pravém smyslu "současná” galerie bychom je chtěli divákům postupně přiblížit. Název první výstavy “ Převaděč spojitosti” jsem si půjčila z filmu “Hele vole, kde mám káru? a představí práce Radky Bodzewicz, Alexandra Martsynyuka, Juliuse Reichela a Olia Světlanova. Olia je náš zahraniční host, italský umělec pracující pod pseudonymem a ve spolupráci s umělou inteligencí.
Co se bude dít v Karpuchina Gallery?
Ještě letos nás čekají dvě výstavy a to Michala Gabriela, sochaře kterého snad netřeba představovat a mě drahé Margaritě Ivy. Margarita se narodila v Zaporizhzhie na Ukrajině a dlouhodobě pracuje s momenty z jejího dětství. Její hlavní techniku můžeme nazvat humánní, umělecká taxidermie, akorát místo žraloků (Damiana Hirsta), budeme vystavovat domácí zvířátka a myši. Název výstavy “Zrzavé kotě v meruňkovém džemu” je z vyprávění její babičky. Vernisáže jsou naplánované na 22.11., a budou to takové kouzelné vánoční, těším se moc!
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
