Jejich svatba přitom nebyla ani pro jednoho z nich tou první – Lucie se vdávala podruhé, Martin dokonce potřetí. Ale souvisejí jejich předchozí partnerské zkušenosti s harmonií v současném vztahu? Nebo zkrátka jen dobře „hledali, až se našli“?

Slavili jste letos první máj? Respektive dodržujete nějaké speciální prvomájové tradice?
Lucie: Kromě pusy pod rozkvetlým stromem ne.
Martin: Letos to byla třešeň na chalupě. Čarodějnice jsme, pravda, slavili víc.

Ptám se i proto, že například rituál prvomájového polibku se začal aplikovat až v posledních letech. Z dětství si příliš nepamatuji, že by o prvním květnu bral táta mámu na zahradu a tam ji pod třešní vášnivě líbal.
Lucie: My se líbáme jako kamarádi.
Martin: Já tedy do toho trochu citu dám.

A další věc, která mě teď docela zaráží – u nás na vsi se v květnu nikdy nikdo nevdával a neženil. Tvrdilo se, že májová svatba přináší vždy neštěstí. Vidíte, dneska spolu děláme rozhovor do květnového čísla, které je svatbám dokonce tak trochu zasvěceno.
Martin: A taky se říkalo, že když při svatbě prší, tak prší štěstí. Takže květnové svatby při dešti jsou v pohodě.

Jak vzpomínáte na vaši svatbu?
Lucie: Bylo to hezké a dojemné.
Martin: Kterou svatbu máte na mysli? (smích)

Zkusme tu vaši společnou. Byla nějak specifická?
Lucie: Tím, že na ní byli naši dva synové a ten starší nám četl v kostele z evangelia.
Martin: Zapomněl jsem doma prstýnky a syn pro ně musel běžet. Naštěstí to bylo do kostela jen přes park.

A nějaký další konkrétní zážitek? Co si třeba dodnes vybavíte?
Lucie: Skvělý oběd v mexické restauraci.
Martin: Jak to Lucce moc slušelo. Tenkrát.

Jak dlouho jste spolu vlastně chodili, než jste se rozhodli se vzít?
Lucie: Pokud se životu se dvěma dětmi dá říct „chození“, tak asi šestnáct let.
Martin: Dlouho. My se vlastně do dneška oťukáváme.

Byla pro vás svatba důležitá? Lidé, kteří za sebou mají už jedno manželství, se často do dalšího svazku nehrnou, jsou spíše obezřetní…
Lucie: Já jsem jednoho dne zkrátka pocítila potřebu vykonat ten rituál. Před vyšší mocí. Takže ano, důležitá.
Martin: Svatba byla důležitá hlavně pro naše kluky. Nazvali jsme to debastardizace našich dětí. (smích)

Možná lehce indiskrétní otázka – na své předchozí svatby vzpomínáte stejně rádi?
Lucie: Moje byla opulentní. Táta byl z devíti dětí, takže si umíte představit tu hordu lidí.
Martin: Ano, všechny mé svatby byly z lásky.

Dokážete nějak racionálně vysvětlit, proč vám až tento vztah vydržel? Hrály v tom roli zkušenosti, anebo je naopak člověk s každým dalším vztahem tolerantnější a méně věcí mu vadí?
Lucie: Nedokážu, ale tolerance a smysl pro humor jsou důležité.
Martin: Ano, tolerance a humor, ale i jistá pohodlnost. Jsem už zkrátka líný se ženit počtvrté.

Žárlíte na sebe i po letech?
Lucie: Když si Martin objedná v restauraci lepší jídlo než já, žárlím děsivě.
Martin: Stalo se to ale zatím jen dvakrát. Takže jsme v pohodě.

Lucko, vás má většina diváků neodmyslitelné spojenou se seriálem Sex ve městě, respektive si hlavní hrdinku Carrie nedokážou představit bez vašeho hlasu. Svatby se v něm objevovaly docela často, v samostatném filmovém pokračování byla dokonce nepovedená svatba hlavní hrdinky dokonce ústředním motivem…
Lucie: Ano, ale protože Carrie na to moc tlačila, svatba snů se nakonec nekonala.

Mám všechny díly na DVD, často je nostalgicky sjíždím, jde o určitý otisk doby. Spoustu věcí, které nás tehdy mohly šokovat, bereme už naprosto normálně, třeba návštěvy u psychoterapeutů a sexuologů, různé sexuální praktiky… Změnili jsme se my, nebo doba?
Lucie: Změnilo se obojí. Doba je šíleně zrychlená, tlak na ekonomický úspěch značný, takže plno lidí žije v běhu a na vztahy už není čas. Proto je třeba více terapeutů. A nevázanější sex asi pomáhá vypustit určitý tlak. Vztahům to ale, myslím, neprospívá.

Na Nové scéně Národního divadla účinkujete v inscenaci Jsme v pohodě, která se zabývá nejen podobami lásky a vztahů, ale některé sexuální praktiky dokonce explicitně popisuje. Právě váš vstupní monolog diváky v tomto směru nešetří. Jde svým způsobem o standupovou záležitost, takže do publika vidíte hodně zblízka. Červenají se diváci hodně?
Lucie: Už od dětství nosím brýle a s přibývajícími léty se můj zrak dost horší, takže já v podstatě nikdy nemám šanci vidět divákovu reakci. Ale slyším naopak stále dobře. Někdy smích, někdy podivení a i zděšení jsem zaznamenala. Každá reakce je dobrá.

Nejen doba, i hrdinky Sexu ve městě se postupně proměňovaly, dostihly je starosti života. Charlotta nemohla otěhotnět, Miranda se starala o tchyni s Alzheimerem, Samantha měla rakovinu. Jen vaše hrdinka, Carrie, jako by ani po čtyřicítce nedospěla. A přitom jsem jí fandila, v lecčems se s ní dokonce i identifikovala, asi nejen skrze podobnou profesi.
Lucie: Ano, vnímám to dost podobně. A i proto jsem zvědavá, co přinese další avizovaná série. Přála bych Carrie nějaký hlubší ponor!

No, upřímně, Carrie, Mirandě a Charlottě je už hodně přes padesát, Samantě přes šedesát… A Panu Božskému možná ještě víc! Tak si říkám, o čem nakonec ta sedmá série vlastně bude?
Lucie: Pokud vím, Samantha se připravované řady nezúčastní, takže jsem zvědavá, kdo ji nahradí. A o čem to celé bude? Že by i tyto ženy začaly řešit bolesti zad, vbočené palce a ztráty zubů? Já to tedy řeším!

Většina manželských párů spolu strávila během lockdownu mnohem více času než obvykle. Někteří tvrdili, že jim covid vztah trochu pocuchal, jiní si naopak společné chvíle užívali. Asi nemá smysl se ptát, do které skupiny patříte právě vy, že?
Lucie: Přemístili jsme se na chalupu a konečně začali prozkoumávat okolí. Také zahradě se dostává plné péče a naše fenka je přešťastná z dlouhatánských procházek.
Martin: U nás se nic zásadního nezměnilo. Užívali jsme si více volna, přírody, žolíků a seriálů na Netflixu. A bylo to příjemné!

Herečka Lucie Juřičková se narodila roku 1965 v Plzni. Po konzervatoři hrála v pražském Divadle Jiřího Wolkera a v Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 1992–2015 byla členkou Divadla na Vinohradech, šestou sezonu působí v Národním divadle. Je známá z televizních obrazovek, poprvé se objevila už jako teenagerka v seriálu Třetí patro, výrazné role ztvárnila v nekonečném seriálu Ulice či velmi oceňovaném seriálovém projektu Bez vědomí. Hojně se věnuje dabingu.

Její manžel Martin Zahálka se narodil v roce 1958 v Praze. Po maturitě na průmyslovce pracoval dva roky jako promítač, poté vystudoval DAMU. I on často dabuje a prošel angažmá v Plzni a v Divadle na Vinohradech. Účinkoval v mnoha televizních filmech i seriálech – Ordinace v růžové zahradě, Obchoďák, Všechny moje lásky, Policie Modrava, Labyrint, Ohnivé kuře či Princip slasti. S Lucií Juřičkovou mají dva dospělé syny.