Tomáš Hajzler: Z přírody nebo z hvězd mám v sobě jistou rebelii

Ještě před třicátým rokem života se mohl pochlubit velmi úspěšnou korporátní kariérou. Jako manažer v mezinárodních firmách vydělával velké peníze a užíval si dosytosti životních „radovánek“. Přišel však zásadní zlom v podobě syndromu vyhoření. Tomáš Hajzler se rozhodl udělat radikální krok a svět korporací nadobro opustit.

Dnes tento inspirativní muž stále pracuje na velkém množství projektů, ale na rozdíl od minulosti jen na těch, v nichž vidí hluboký smysl. Svoboda v práci, zodpovědné podnikání, šťastný život, cesta za kvalitními potravinami či podpora lokálního zemědělství. To je jen ochutnávka témat, která se Tomáš Hajzler snaží šířit mezi širokou veřejnost. O práci i soukromí se rozpovídal v otevřeném rozhovoru pro Deník.

Spisovatel, spoluzakladatel nakladatelství PeopleComm a organizace Slušná firma. Dále stojíte za projekty Svoboda v práci, KPZ (Komunitou podporované zemědělství – pozn. red.) či Zpátky k jídlu. Díky značnému dosahu na sociálních sítích Vás lze označit i za influencera. Tomáši, na jaké Vaše současné aktivity jsem zapomněla a jak byste vlastně definoval, kým z pracovního hlediska jste?
Na otázku „Kým/kdo jsem?“ odpovídám, že jsem, respektive se snažím žít tak, abych byl, bez usilování o to být někým. Ale jinak ano, profesně věnuji nejvíce času našemu nakladatelství, Slušné firmě, psaní, ať už do knih nebo na internet, besedování a přednášení.

Vařil jsem pro Cher i Jacka Nicholsona, vzpomíná šéfkuchař Roman Hadrbolec

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Vzhledem k množství projektů, na kterých pracujete, mi připadá, že je aspoň čtyřicetihodinový…
Každý den je dost jiný. Během školního roku kopíruje rytmus našich dětí. Od pondělí do pátku tedy věnujeme s manželkou nějaký prostor práci u počítače, setkáním s lidmi, skládání a přepravě knih. Jaro a podzim jezdím po přednáškách a besedách. V zimě jsem v útlumu a profesně toho moc nenadělám. Můj rytmus určuje i zahrada; hospodařím na dvou a na třetí pomáhám. Od jara do zimy je to denní práce. Kromě toho mi zabírá čas péče o život - okolo jídla, domácnosti, dětí, sousedství…

Co se týče mé profese, když zrovna nedřu na nějaké knize, pracuji relativně málo - odhaduji to na třídenní pracovní týden. Provozujeme však ve třech lidech e-shop, a tak jsme tak trochu otroci, kteří si musí k počítači sednout skoro denně. A protože si doma děláme řadu věcí sami a jsme relativně aktivní lidé, kteří pořád něco organizují, tak jsou období, kdy večer padáme vyčerpáním.

Často zmiňujete, že máte za sebou osm let velmi úspěšné korporátní kariéry, přičemž opustit tento svět Vás přiměl až syndrom vyhoření. Pozoroval jste však už předtím, že žijete život, který nesouzní s Vaším vnitřním nastavením?
Cítil jsem se často unavený, ale nebylo mi ještě třicet, a tak jsem jel na záložní baterky. Bylo to v době, kdy korporace byla vnímána jako nejvyšší vývojové stádium organizace. Nezpochybňovaným smyslem života bylo nahánění radovánek a já byl jaksi „v kómatu“ - o životě jsem moc nepřemýšlel. Byla to adrenalinová jízda, zážitků „bambilion“, tempo obrovské. Nebyl ani čas si něčeho všimnout.

Opustit dobře rozjetou kariéru není snadný krok. Jak to bylo u Vás? Co Vám dodalo odvahu vykročit takříkajíc do neznáma.
Touha osvobodit se, nebýt zaměstnaný, mít možnost spát si podle svého, nemuset vstávat na budík. Z výchovy nebo z hvězd mám v sobě jistou rebelii. Nejsem „středněproudý“ typ, takže od přírody v sobě cítím odpor vůči stádnosti. Klíčovou ingrediencí pro odchod do neznáma byl ale kamarád, který mě přiměl, abych ten odvážný krok udělal. Nebýt jeho, bůhví, co by dnes bylo.

Měl jste třeba už v té době „rozjetý“ nějaký vlastní projekt, kam jste mohl okamžitě nasměrovat svou pozornost a energii?
Mám rád pestrost, hodně věcí mě baví, a tak jsem se vždy věnoval vícero projektům. V době mého odchodu ze světa korporací jsme s kamarádem provozovali dva krámky s africkým uměním v centru Prahy. Směřovalo to ale do ztracena, a tak jsme s kamarádem náš odchod z korporace začali přemýšlením o tom, čemu se věnovat. Zvažovali jsme kavárnu, nakonec jsme zvolili personalistiku. Založili jsme personální agenturu; tím jsme začali, to byla naše úniková cesta.

Smrt Alžběty se bude řešit dlouho, říká Češka, jež se zná s královskou rodinou

Změnil jste radikálně pracovní prostředí, ale řekl byste, že jste i zvolnil pracovní tempo? Máte třeba už nějaký trik, jak rozpoznat, že opět hrozí vyhoření a je čas zpomalit?
Je mi už přes padesát, a tak jsem se snad o sobě už něco naučil. Uzdravil jsem pár traumat z dětství, kvůli kterým jsem vždy tíhl k workoholismu. Odchodem ze zaměstnání se mi podařilo nastavit si život tak, abych ho mohl žít víc podle vlastních biorytmů a rytmů přírody. Spím, jak potřebuji, nepracuji o víkendu, v létě mám hodně volno a zvolním v zimě. Dny, týdny i rok se snažím si seskládat tak pestře, abych vystačil s energií. Hodně mi pomáhá fyzická práce, které mám poprvé od svých osmnáctin dostatek. Umím se i „přetáhnout“, třeba když dělám na šestisetstránkové knize a potřebuji to dorazit. To jsou období, kdy piji moc kafe a „přečerpám se“. Když je pak ale kniha venku, tak ale zase umím zůstat týden i déle v posteli a zotavit se.

Tomáš Hajzler hodně dbá o to, aby si svůj čas a práci seskládal tak pestře, že bez problémů vystačí s energií.Zdroj: se svolením Tomáše Hajzlera

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?
Že se mi podařilo vylézt z „Platónovy jeskyně“ (metafora toho, jak tradiční výchova zničí náš vlastní pohled na svět a naučí nás vidět svět tak, jak ho vidí většina), jakž takž pochopit fungování světa, nalézt vlastní důlek (svou úlohu). Jsem vděčný za to, že dokážu uživit rodinu něčím, co slouží druhým a co mě zároveň neskutečně zajímá a naplňuje.

A co považujete za svůj největší životní úspěch?
Že vůbec ještě žiji (v dětství jsem byl vážně nemocný), a že stále ještě žijeme relativně v míru. A hlavně moji rodinu a můj domov, což jsou moje manželka Petra a její rodina, naše dvě dcery, naši sousedé, přátelé a vzdálení příbuzní. Rodina, ze které jsem vzešel, je totiž po generace zatížená hlubokými traumaty. O to víc si cením toho, že žiji v rodině funkční, kde má jeden druhého rád a lidé se navzájem respektují.

Osm z deseti lidí podle Vás dělá práci, kterou nemají rádi. Odkud přesně toto číslo čerpáte? A proč si myslíte, že je tak vysoké?
Těch výzkumů je mnoho. Nejrozsáhlejší studie „angažovanosti“ pocházejí od výzkumné společnosti Gallup. Z jejich poslední studie před covidem plyne, že pouze 13 % zaměstnanců jejich zaměstnání opravdu těší. Proč to tak je? Protože práce je základní lidská potřeba. Člověk potřebuje tvořit, co je pro ostatní užitečné, s lidmi, které má rád, a to tak, že spolurozhoduje o tom, co, jak, kdy, kde bude dělat. Zaměstnání ale většinou není práce. Zaměstnání je způsob, jak si vydělat na živobytí. V typickém zaměstnání nejde o to, zda děláte, co vás baví. Děláte většinou prostě to, co vám někdo zadal. Kolegové jsou často cizí lidé a svoboda v práci je mizivá. Důvodem toho, proč to tak je, je ekonomický systém, jehož cílem je růst a hierarchicky uspořádaná korporace jako nejtypičtější způsob organizace lidí a práce.

Na každé práci je však dle mého názoru něco, co člověka nebaví. Také si umím představit, že člověk sám před sebou umí vymyslet spoustu výmluv, proč své jisté místo neopustit. Jak rozpoznat, kdy člověk lže sám sobě; kdy jde proti sobě a měl by uvažovat nad změnou povolání?
Nejlepším rádcem je, myslím, vlastní tělo. A hned potom blízcí lidé. Když mi začne být nedobře - zprvu únava, drobné bolesti, zvýšená nemocnost, alergie, záněty - měl bych zpozornět. Signály jsou často zcela jasné, jen je třeba zastavit a vnímat je. A pak blízcí lidé, kteří jsou ke mně upřímní a dokáží mi říct, že se třeba chovám jako idiot, že vypadám hrozně a podobně. Nejlepší cesta k po-volání je vyslyšet volání. To tradiční výchova často zabije, ale ten hlas je v každém z nás.

Jste autorem knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Jak byste stručně popsal, co v ní mohou naši čtenáři naleznout?
Jak funguje „matrix“, jak vážná je dnes situace, jak se zapojit do řešení a jak si i v moderní společnosti vybudovat život, který bude dobrý.

Cukrářka Iveta Fabešová začala po rozvodu od píky. Daří se jí líp než dřív

Co je podle Vás „dobrý život“?
Život, kdy můžete milovat a tvořit do sytosti. To jsou totiž dvě základní ingredience pro to, abychom se cítili naplnění.

Kdyby jste měl kouzelný prsten a mohl cokoli na fungování světa změnit, co by to bylo?
Přál bych si toto v následujícím pořadí: Ze všeho nejvíc asi snížení CO2 v atmosféře na 330 ppm (objem před spuštěním dnešní změny klimatu – pozn. red.). Hned pak skokové zrychlení evoluce vědomí našeho druhu tak, aby se většina lidí posunula do takzvané tyrkysové fáze, což je podle integrální teorie způsob, kdy jsme znovu napojení na vyšší smysl, zacelili jsme naši oddělenost, organizace společnosti staví na respektu a sebeřízení, lidé jsou tím, kým jsou, není třeba mít, aby mohl člověk být. Za třetí bych si přál změnu ekonomického systému od posedlosti růstem poměřovaným HDP k nerůstu a měřítkům dobrého života, ukončení politiky ekonomické globalizace ve smyslu nadnárodních smluv a institucí zvýhodňujících korporace na úkor místních podniků a lidí. Za poslední bych si moc přál úplné zhojení traumat mé rodiny tak, aby se její členové znovu naučili mít rádi navzájem i sami sebe.

Myslíte si, že jsou ty tři první změny možné i bez kouzelného prstenu?
Ano, pokud nanastane, že na Zemi nebude Homo Sapiens nebo se naše počty drasticky sníží.

Jak by podle Vás vypadala společnost, kde může doslova každý prožít naplněný život?
Tak jak vypadají společnosti v takzvaných modrých zónách, což jsou místa na této planetě s nadprůměrným výskytem stoletých lidí. A pak tak, jak to ještě dnes vypadá v mnoha menších obcích na jih od Alp, kde lidé ještě žijí v úzce propletených sousedsko-rodinných komunitách.

Jste spoluzakladatelem nakladatelství PeopleComm, které vedete s vizí nejekologičtějšího evropského nakladatelství. V čem konkrétně se odlišuje od ostatních nakladatelství?
Vydáváme pouze knihy, které nás osobně uchvátily a u kterých cítíme, že by mohly otevřít oči a změnit svět. Vyrábíme je tak, aby vzniklo co nejméně odpadu s co nejnižšími dopady na planetu a lidi. Nepoužíváme manipulativní marketing jako jsou slevy a reklama. A v neposlední řadě knihy k lidem dostáváme mimo mainstreamovou distribuční síť.

„Věříme, že knihy stále ještě dokáží změnit svět. Snažíme se jejich prostřednictvím přispět k vybudování společnosti, ve které bude možné žít, a to i pro budoucí generace.“ Tak zní motto PeopleCommu. Jakým přesně tématům se knihy vydávané ve Vašem nakladatelství věnují?
Začali jsme tématem svobody v práci, pak se přidala respektující výchova, souvislosti dobrého života a téma toho, jak se dostat ke skutečnému jídlu. Pojítkem je dnes lokalizace a humanizace práce. Věřím, že to jsou dvě hlavní věci, ke kterým dokážeme našimi knihami přispět a které budou mít největší dopad na to, zda se dokážeme postavit krizím, kterým čelíme.

Podle čeho vybíráte knihy, které vydáte?
Valnou většinu těch překladových nám někdo doporučil a řekl, že si je určitě musíme přečíst. Když nás pak kniha nadchne a zjistíme, že ji v češtině ještě nikdo nevydal, jdeme do toho. U původních textů je to pak často tak, že známe práci autora, cítíme, jaký dopad by na naší společnost mohla jeho tvorba mít a chceme mu/jí pomoct jeho/její práci šířit.

Tvoří prsteny připomínající gotické katedrály. Jeden přijde i na statisíce korun

Jaká kniha či knihy změnily život Vám osobně? Je třeba něco, co byste doporučil přečíst každému?
Považuji se za knihomola. Za svůj život jsem přečetl snad už tisíce knih. Mám dojem, že můj život změnilo mnoho knih - v každém mém období nějaká. V dětství to byly Verneovky, na vysoké ruské klasické romány Solženicin, Pasternak, Dostojevkij. Pak přišlo období Kundery. A po třicítce mi učarovali De Mello a Krišnamurti. Pak Temná stránka hledačů světla od Debbie Fordové, Děvčátko Momo a nakonec knihy od Gabora Matého. Když bych mohl doporučit, potom by to byly zejména knihy: Bdělost a Cesta k lásce od De Mella, Temná stránka hledačů světla a cokoliv od G. Matého (v tomto pořadí).

Co Vám v poslední době dělá největší radost?
Moje rodina včetně přátel, život na zahradách a řada projektů, které se rodí na okraji společnosti, kdy se lidi probouzejí, propojují a pouštějí se do skvělých věcí.