Kliknutím zvětšíteV roce 1984 vyšla relativně neznámému kytaristovi a zpěvákovi Stanislavu Daňkovi první deska s dnes už legendární písní Rosa na kolejích. Tehdy mu každý říkal, že míchat folk a bigbít se prostě nesmí.
Majitel hřejivého barytonu měl ale dobrou školu: zhlédl se v angloamerických vypravěčích typu Krise Kristoffersona a Gordona Lightfoota. A ti mu ukázali směr. Vzniklo album, které u nás vlastně doteď nikdo nepřekonal.
Ty ohromně silné písničky měly drajv a šmrnc, ale nechyběla jim ani správná porce zadumanosti. Snadno se zpívaly, takže brzy zlidověly.
Nejen „Rosa“, kterou si Daněk schovával od dob, kdy hrál v kapele oddílu Rover’s Scout (odtud zkratka RoSo, pak R. S. a nakonec Rosa). Podobně se u táboráků proslavily i Hudsonské šífy, Outsider waltz, Ročník 47 a Píseň, co mě učil listopad.
Standa Daněk, zvaný Wabi, pocházel ze Zlína, respektive z tehdejšího Gottwaldova. Tam prožil šedesátá léta včetně čelního střetu s fenoménem Beatles. „Ve Velkém kině promítali Perný den,“ vzpomínal, „výjimečně dávali čtyři představení denně. Já si koupil šestnáct lístků a film jsem viděl patnáctkrát. Jedno promítání jsem prošvihnul a strašně jsem si pak nadával. I školu jsem kvůli tomu zazdil.“
Wabi zase hraje
Že není pravověrný tramp, to bylo v jeho hudbě slyšet vždycky. „Já jsem začínal jako bigbíťák,“ potvrdil roku 2008 v rozhovoru pro Deník. „Jenže jsem zjistil, že na Beatles nemám, že je se svým hlasem neuzpívám. Tak jsem tu baskytaru prodal. Zároveň jsem jezdil na čundry a tam jsem hrál všechny ty Ascalony. Ale to je jako s těmi Beatles, všechno hrozně vysoko, takže jsem se u toho dusil.
A pak se mi dostal do rukou zpěvník Wabiho Ryvoly. To jsem se nadrtil a od té do-by jsem nic jiného nehrál. Proto mám tu přezdívku – protože mi kámoši, spíš pejorativně, říkali: ,No jo, Wabi zase hraje.‘ Jenomže já to bral jako čest. A mám to schválené i od Wabiho, dej mu pánbůh věčnou slávu. Kdysi jsme se na to konto strašlivým způsobem opili.“
Jako kluk neměl Daněk úplně lehký život. Kromě toho, že utíkal z domova (jednou zmizel až na Slovensko, kde chtěl pást ovce), musel se smířit s několikaletým odloučením od otce.
„Táta se vyučil strojním obuvníkem u Baťů a po střední škole nastoupil jako vedoucí dopravy ve stavebním podniku. V roce 1953 ho zavřeli za to, že proti předpisům sehnal levněji obutí pro desítky náklaďáků a peníze, co zbyly, rozdělil na odměnách šoférům. Sám z toho neměl vůbec nic.
Nejspíš tam taky zafungovala skutečnost, že vystoupil z partaje a byl skaut. Měl dostat čtyři roky… Každopádně, když se po dvou letech z vězení vrátil, šel pracovat do téhož podniku a dělal tam skladníka prakticky až do smrti.“
Být svým pánem
Přestože Wabi už v roce 1971 vyhrál v Karviné Interpretační Portu se západočeskou skupinou Plížák, ještě dalších dvanáct let si nechával otevřená zadní vrátka v podobě civilního zaměstnání. Vyučený zámečník, který se chvíli živil jako svářeč, po určitém hledání zakotvil u záchranné služby. Řídil sanitku. A dobře.
„Důvodem byly složenky, rodina… Ale pozor: mě to bavilo! Pokud netáhneš stopadesátikilového chlapa, je práce saniťáka poměrně lehká. Kroutíš volantem, jsi svým pánem. Víš, že pomáháš. Přestal jsem to dělat až ve chvíli, kdy jsem měl šest-náct koncertů měsíčně.“
Známý tón
V tu dobu už nebylo možné uspět coby kytarista na žádném čundru, pokud dotyčný nedokázal zahrát pověstný úvod Rosy na kolejích. Z písně se de facto stal symbol tehdejšího „chození do lesů“, v českém prostředí patřičně znormalizovaného. A kdo nevěděl, jaký akord v „Rose“ zmáčknout, jako by nežil.
„Ano, ten zmenšený dim,“ usmíval se Daněk. „To jsem už tolikrát propíchnul… No je to Jiří Suchý, obrácený Pramínek vlasů. Ne že bych ho kopíroval. Ale hrdě se přiznávám, že jsem štrejchnutý Semaforem. Na základce jsme měli poměrně mladou učitelku a ta nám na hodinách hudební výchovy pouštěla semaforské hity z magnetofonu Sonet Duo. Obzvlášť jsem miloval Walde-mara Matušku.“
Karty a kulečník
Ostatně ani Wabi nebyl prost matuškovského charismatu. Se svou bradkou, hustými tmavými vlasy a příjemným, hlubokým hlasem dovedl potěšit nejedno dívčí srdce.
Kvůli svým přítelkyním se mnohokrát stěhoval sem a tam: ze Zlína do Ostravy a zase zpátky, později na tři roky do Chodova u Karlových Varů, v sedmdesátých letech opět do Gottwaldova – a potom hurá do Prahy, kde se usadil kolem roku 1985.
Kamkoli vkročil, tam díky své přívětivé nátuře brzy zapadl. Ať už to byla karlínská hospůdka U Tunelu, kam k stáru chodíval mastit mariáš, nebo v posledních letech na pražské Letné, kterou brázdil s kulečníkovým tágem, složeným a hozeným ve futrálu přes rameno.
Panák, pak dva tři
Kamarádská povaha však Wabimu nejen pomáhala, ale bohužel mu i zadělala na pořádné potíže. Prostředí klubů a život „on the road“, o kterém tak rád zpíval, ho přitáhly ke sklence.
„Odehraješ bezvadný koncert,“ líčil, jak nenápadně to začíná. „Jsi nadupaný, sedneš do auta a jedeš tři čtyři hodiny domů. Přijedeš, tělo je totálně mrtvé a hlava pořád šrotuje. Spolehlivý trankvilizér jsou dva panáky. Potom tři… Později zaháníš výčitky, pocity studu. A pak už to jede samo.“
Z úspěšného hitmakera se stal ještě úspěšnější alkoholik. A trvalo dost dlouho, než se Daněk této zátěže zbavil. Nutno říci, že se s tím pral statečně. A i když z toho vyšel pohublý a zešedivělý (což mu mimochodem velmi slušelo), našel v sobě tolik elánu, aby odstartoval finální krasojízdu své kariéry: projekt Wabi & Ďáblovo stádo.
Nová míza
Někomu možná nesedělo ono zvláštní spojení folkového barda s rockovou kapelou, hrající špičkově ve stylu americana. Dvě zvláštní alba, která Daněk s mladými muzikanty natočil, však pro něj znamenala velký comeback.
Hlavně mu ale vlila novou mízu do žil. Tak jako Johnny Cash, i on byl teď muž v černém. Dokázal, že umí zpívat blues i šanson. A mlaďochům tím suverénně vytřel zrak.
60
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
