Trojský kůň nebo také Danajský dar se stal symbolem pro zákeřné propašování něčeho škodlivého či nebezpečného pod záminkou, že jde o nevinný dar. Do světového povědomí vstoupil díky eposu Ilias řeckého básníka Homéra z 8. až 7. století před naším letopočtem. Podle něj kůň představoval válečnou lest, díky níž Řekové zničili legendární město Trója.

Je to známý příběh. Řekové, kteří dlouhé týdny bezvýsledně obléhali Tróju, vymysleli lest, jak město, nacházející se na pobřeží dnešního severozápadního Turecka, přece jen dobýt: Spálili vlastní tábor, zdánlivě odpluli a na pobřeží nechali jen obří dřevěnou sochu koně, která se jevila jako jejich dar pro usmíření bohů za to, že se snažili město dobýt.

Trójané, ač varováni věštcem Láokoónem a jeho slavnou větou „Equo ne credite, Teucri! Quidquid id est, timeo danaos et dona ferentes“, čili „Nevěřte tomu koni, Trójané! Ať je to cokoli, bojím se Danaů, i když vám dávají dary“, se rozhodli na oslavu svého vítězství vtáhnout obří koňskou sochu do města. Netušili, že je ve skutečnosti dutá a že se v jejím vnitřku ukryli řečtí bojovníci. Ti pak v noci otevřeli brány svým soukmenovcům.

Jsem v pekle, jsem v pekle, opakoval si prý mladý námořní důstojník Christian Fletcher těsně předtím, než napadl kapitána a zahájil jednu z nejslavnějších vzpour historie: vzpouru na lodi Bounty
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Jak to bylo se vzpourou na lodi Bounty

Slavný epos představuje jeden ze základních stavebních kamenů světové kultury – ale prý také falešnou legendu, jež vznikla jen díky chybě v překladu, staré tisíce let. Tvrdí to italský námořní archeolog Francesco Tiboni. „Trojským koněm“ totiž podle něj byla ve skutečnosti obchodní loď.

Jak k chybě došlo? Podle Tiboniho se výraz „kůň“ nebo také „hroch“ (pro oba pojmy existovalo v řečtině slovo hippos), používal přeneseně pro označení obchodní lodi, kterou na přídi zdobila galionová figura připomínající koňskou či hroší hlavu.

„Teorii, že slovo kůň či hroch bylo ve skutečnosti použito jako námořnické slangové označení pro loď, zastávala už během lidských dějin řada vědců. Vždycky ale něco chybělo. Mně se teď coby námořnímu archeologovi podařilo dát dohromady všechny díly skládačky,“ uvedl Tiboni před pár lety u příležitosti vydání své knihy na toto téma.

Panna přísahá, že vzbudí takový válečný ryk, jaký nebylo po tisíc let slyšet ve Francii, sdělila Jana z Arku v dopise okupační anglické armádě. Její příklad vrátil Francouzům odvahu, nakonec se však stala nepohodlnou a skončila v rukách svých nepřátel
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Život a smrt Panny orleánské

„Řecký geograf Pausanias už ve druhém století našeho letopočtu píše, že je nevěrohodné, že by Řeky napadlo použít jako dar koně, a to dokonce ani tehdy, kdyby socha koně byla použita jen v rámci legendy,“ tvrdil Tiboni.

Naopak myšlenka, že se dobyvatelé rozhodli věnovat městu coby zrádný dar loď, je podle něj mnohem logičtější a smysluplnější. Takzvaní námořní „hroši“, tedy obchodní lodě, totiž prý byli v té době (spolu s drahými kovy) běžnou poctou, kterou poražení vzdávali hold svému silnějšímu nepříteli.

Upravené lodní podpalubí navíc podle Tiboniho skýtá lepší možnosti úkrytu než břicho dřevěného koně. A odkaz ve Vergiliově eposu Aeneis (Énéis), kde se mluví o ostražitých Trójanech, kteří volají po tom, aby byl řecký dar „potopen“ (ne spálen jako u Homéra), se v jiném než lodním kontextu jeví podle něj dost divně.

„Řada dějů v událostech vyprávěných dávnými autory se zdá být jasnější a je zřejmé, že slovo, pro něž dnes používáme výraz kůň nebo hroch, použili ve smyslu označení pro loď,“ napsal Tiboni už v roce 2016 v článku uveřejněném vědeckým časopisem Archaeologia Maritima Mediterranean.

Reálná muka skutečného Williama Wallace byla ještě mnohem strašlivější, než jak si mohl dovolit ukázat hraný film.
PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Statečné srdce, skutečný příběh

Na své straně má například historika umění Andreu Cionciho, který zveřejnil týž poznatek v italských novinách La Stampa. Řada zastánců klasického pojetí má ale podle Tiboniho s jeho interpretací problém a jen těžko se smíří s tím, že by staletý mýtus měl být odhalen.

„Mým cílem ale nikdy nebylo vyvracet příběh o pádu Tróje. Spíš mi šlo o to, aby byl důvěryhodnější,“ tvrdil výzkumník.

Podle aténské archeoložky Eleny Stylianouové však tak nebo tak už dnes není možné oddělit fakta od fikce, zvlášť ne pak, je-li řeč o legendě založené na téměř 3000 let starém eposu – jehož autentičnost je navíc rovněž sporná.

„Tady se zabýváme z poloviny historií a z poloviny mytologií, takže si tu kdokoli může interpretovat cokoli tak, jak se mu zlíbí. Co se opravdu stalo, nezjistíme pravděpodobně nikdy. Sága je jen zlatý důl pro nejrůznější vykladače a Indiana Jonese,“ shrnula celý problém aténská archeoložka.