Kliknutím zvětšíteVýbuch, k němuž v onom dávnověku nad Antarktidou došlo, byl poměrně zvláštní - nebyl dost silný na to, aby vytvořil impaktní kráter, ale nebyl ani nijak malý. Proud roztaveného a odpařeného materiálu, který při něm vytryskl do vzduchu, byl nebezpečnější než tlaková vlna, jež se prohnala sibiřskou tajgou po dopadu tunguzského meteoritu v roce 1908.
Vesmírným horninám, které explodují po vstupu do pozemské atmosféry, se říká bolidy a jsou poměrně časté. Od roku 1988 až do vydání aktuální studie o současném antarktickém nálezu jich americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) zaznamenal již 861. Superbolidy - jako byl třeba čeljabinský meteorit v roce 2013 nebo kamčatský v roce 2018 - se objevují méně často, zhruba jen několikrát za sto let.
Vzdušné exploze, které by byly silnější než tunguzská událost, jsou ještě vzácnější, ale i tak vědci předpokládají, že k nim dochází častěji, než k dopadům vesmírných těles schopných vytvořit dopadový kráter.
Špatně se to hledá, časté to asi není
Podle týmu vedeného chemikem Matthiasem van Ginnekenem z Kentské univerzity specializujícím se na chemické vesmírné procesy je takový odhad přiměřený.
"Kdyby se taková událost odehrála nad hustě osídlenou oblastí, mohla by mít za následek miliony obětí a vážné škody až do vzdálenosti stovek kilometrů," uvedl van Ginneken podle webu Science Alert jeden z důvodů, proč se vědci domnívají, že tyto "návštěvy z vesmíru" nejsou příliš časté.
Na druhé straně se nějaký přesnější odhad špatně vyslovuje, protože pokud někdy v minulosti k takovému nadzemskému výbuchu došlo, není jednoduché najít po něm rozpoznatelné stopy a správně je identifikovat. Takový úkol je o dost náročnější, než rozpoznat dávný dopadový kráter, a ani to není nijak jednoduché. Proto je naše představa o tom, jak časté mohly v průběhu věků podobné exploze být, jen velmi přibližná.
Sedmnáct drobných pallasitů
Nový podnět evokující tuto událost nyní objevili vědci v Antarktidě. Na vrcholu Walnumfjellet v pohoří Sør Rondane v Zemi královny Maud se totiž našlo sedmnáct drobounkých částeček, ne větších než půl milimetru, jež na první pohled vypadaly jako obyčejná zrnka špíny, ale zblízka se ukázalo něco jiného.
Když van Ginneken prozkoumal se svým týmem tyto nepatrné fragmenty skenovacím elektronovým mikroskopem, zjistil, že jde vlastně o kondenzační zbytky bolidu.
Studie týmu odhalila, že kuličková tělíska tvoří z chemického hlediska převážně železo a olivín s vysokým obsahem niklu - což přesně odpovídalo složení vzácného kamenoželezného meteoritu známého jako pallasit a byla to vážná indicie, že nalezená zrnka pocházejí z vesmíru.
Měla také nízký obsah kyslíku-18, což je nejtěžší přírodní izotop kyslíku, jenž se v nižších koncentracích vyskytuje v chladném prostředí, jako je právě polární led. Ukázalo se, že se v tomto směru překvapivě podobají jiným kondenzačním "zkamenělým kapičkám", nalezeným dříve v jiných oblastech Antarktidy, jejichž vznik vědci datovali do doby před 480 tisíci až 430 tisíci lety.
Podle van Ginnekena tento podobný chemický profil naznačuje, že všechny "kuličky" vytvořila táž meteoritická událost, k níž došlo zhruba před 430 tisíci lety.
Silnější vzdušná exploze, než jako lidstvo zná
Chemické složení také vědcům více napovědělo o tom, jak vypadal samotný výbuch. Aby jednoduchá exploze meteoritu, k níž dojde ještě v atmosféře, zanechala na Zemi pevnou stopu v podobě kondenzačních kuliček, je podle vědců poměrně vzácné - tato zrníčka se většinou nacházejí až v souvislosti s dopadem tak velkého vesmírného tělesa, aby po něm zůstal kráter.
Tým ale žádný dopadový kráter nenašel. Kondenzační zrnka byla navíc rozptýlena po široké oblasti. Obě tyto indicie svědčily o jediném: k explozi, která je vytvořila, muselo dojít ve vzduchu - a musela být mnohem silnější než ty, s jakými se lidstvo osobně seznámilo.
Samotný průběh exploze meteoritu v atmosféře přitom patří mezi jevy, které nejsou dosud dostatečně prozkoumány. Vědci ale věří, že k tomu dochází prostřednictvím vysokého tlaku vzduchu, který působí na padající meteorit a dostává se do trhlin, jež se v něm objevují - tím se zvyšuje vnitřní tlak, až nakonec dojde k rozpadu celé vesmírné horniny.
Teplo vznikající v souvislosti s tímto procesem pak nejspíš odpaří materiál v meteoritu, jenž se následkem exploze "rozprskne" nad zemí. V chladnějším prostředí odpařený materiál znovu zkondenzuje a v případě antarktických tělísek se smísí s ledovým příkrovem - díky tomu se v nich našel malý podíl kyslíku-18.
Armagedon může mít různé podoby
Podle van Ginnekenova týmu musela být antarktická událost jež silnější než exploze tunguzského meteoritu z roku 1908, jež mohla činit podle různých odhadů od tří do 10 megatun TNT (pro srovnání, síla atomové bomby vypuštěné nad Hirošimou odpovídala asi 15 tisícům tun).
Sto třináct let starý meteoritický výbuch přitom prokazatelně srovnal se zemí 2150 kilometrů čtverečních lesa a pokácel odhadem 80 milionů stromů. Pokud byla antarktická událost opravdu ještě silnější, měla by věda podle van Ginnekena věnovat superbolidům větší pozornost.
"Chceme-li mít přehled dopadů asteroidů na Zemi co nejúplnější, měly by se na identifikaci podobných událostí zaměřit i další studie, které budou zkoumat například skály nebo oceánské dno, protože antarktický ledovcový příkrov pokrývá pouze devět procent zemského povrchu," uvedl van Ginneken.
"Náš výzkum může dopomoci k tomu, aby se dařilo identifikovat tyto události například v jádru usazenin získávaných z hloubkových vrtů," dodal. Je ovšem otázka, nakolik je takový výzkum (odhalující, že případný soudný den může v průběhu věků nastávat pro Zemi častěji, než jsme si mysleli) optimistický.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
