Kliknutím zvětšíteTým vedený vědci ze Cincinnatské univerzity analyzoval usazeniny z nádrží nacházejících se v dochovaných zbytcích Tikalu, které leží na území dnešní Guatemaly. Objevil přitom důkazy o výskytu jedovatých látek, které kontaminovaly pitnou vodu, a zničily tak ve městě její zdroje.
V období sucha se přemnožily sinice
Rozhlehlá metropole byla poměrně vzdálená od jezer a řek, náchylná k suchu a jako taková závislá na zásobárnách dešťové vody. Jejich znečištění tak mohlo mít za následek rychlý zánik celé městské civilizace, která podle odhadů čítala v době vrcholového rozvoje Tikalu kolem jednoho sta tisíc lidí.
"Pokud se centrální nádrže Tikalu proměnily kvůli kontaminaci v ohnisko, odkud se šířil nakažlivé choroby, mohlo to vést až k vyklizení a opuštění tohoto velkolepého města. V praktické i v symbolické rovině," píší vědci v nové studii, publikované ve Scientific Reports.
Výzkumný tým vedený biologem Davidem Lentzem zkoumal vzorky usazenin z 10 městských nádrží. Analyzováním DNA, která se ve starověké špíně stále ještě vyskytovala, vědci odhalili stopy dvou různých druhů sinic, modrozelených řas, které při přemnožení uvolňují do vody cyanotoxiny, tedy jedovaté látky.
Podle vědců všechny indicie naznačují, že se tyto organismy, konkrétně sladkovodní jedovatá sinice rodu Planktothrix a další toxická sinice z rodu Microcystis, vyskytovaly v nádržích už v dobách největšího osídlení Tikalu. Velký problém pak s nimi nastal pravděpodobně v období velkého sucha v polovině 9. století, kdy se přemnožily do podoby tzv. vodního květu, což je charakteristické zbarvení tekoucích i stojatých vod do zelena, v nichž se sinice hromadí v podobě jakési zelené kaše.
"Taková voda musela vypadat i chutnat hnusně, nikdo by ji nechtěl pít," říká jeden z členů výzkumného týmu, archeolog a geolog Kenneth Tankersley.
Rtuť otávila elitu
Sinice však nebyly jediným zdrojem toxicity. Analýza odhalila v usazeninách také vysoké hladiny rtuti. Poté, co vědci vyloučili, že by se rtuť dostala do vody z přírodního prostředí (například vyluhováním z podloží nebo z padajícího sopečného popele), došli k závěru, že tento jedovatý kovový prvek šířili sami Mayové, a to za pomoci nástěnných barev, jež používali.
"Barva byla ve starověkém mayském světě velmi důležitá. Používali ji při nástěnných malbách, natírali načerveno omítky a používali ji i při pohřbech. Aby dosáhli různých barevných odstínů, kombinovali oxidy železa."
Naneštěstí pro Maye tvořil jednu z přísad, jež používali při tvorbě barviva, červeně zbarvený klencový minerál cinabarit, česky zvaný také rumělka - tento nerost představuje z chemického hlediska sulfid rtuťnatý a pro lidi, kteří s ním přijdou do styku, je jedovatý.
To by ještě samo o sobě nemuselo nutně znamenat problém - rumělka se ve starověku běžně používala a lidé si podle dostupného poznání její toxicitu uvědomovali a byli schopni ji bezpečně zvládnout. Mayové však zřejmě nedomysleli působení deště, který splachoval jedovatý pigment z malovaných omítek domů a dalších povrchů do městských nádrží, a to v takovém množství, až je nakonec otrávil - zejména nádrží využívaných městskou elitou, které se nacházely v blízkosti městských paláců a chrámů a vyznačovaly se největší výzdobou.
"Výsledkem bylo, že přední městské rodiny polykaly při každém jídle spoustu rtuti. Kontaminovaná voda tak negativně ovlivnila zdraví vládnoucí elity městské komunity a mohla ohrozit i její schopnost město účinně řídit," vysvětlují autoři nové studie.
Nedostatek čerstvé pitné vody - představující silný symbol v mayské kultuře - pak vedl v kombinaci se suchem a zhoršováním životního prostředí k tomu, že se město dostalo až na kraj kolapsu.
"Někteří mohli vidět v suchu a ve výše popsaných událostech selhání svých vůdců, kteří pohněvali mayské bohy. To vše pak mělo za následek demoralizaci populaci, která se s tenčícími zásobami vody a potravin stala náchylnější k opuštění svých domovů," uzavírají vědci.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
