Kliknutím zvětšíteS mladým filmařem se setkávám v Černošicích, kde bydlí se svou ženou. Procházíme se po břehu Berounky, v místech, kde končí ploty a střídají je střapatá křoviska. Hluk aut ustoupil, občas zaševelí keře a vynikne zpěv ptáků.
„Pocházím z Třeboňska, z vesnice u rakouských hranic, kde jsem odmala vyrůstal v krásné přírodě. A zároveň ve velké venkovské svobodě, kdy se dalo od rána do večera jezdit na kole po návsi, radovat se ze života, aniž měl člověk strach, že se mu něco stane. Tady asi pramení můj zájem, který se s věkem prohluboval,“ říká Pithart.
„Začal jsem přírodu fotit, později natáčet, a dnes mě to živí, i když je to trochu boj. Občas člověk musí udělat kvůli obživě i něco jiného,“ vypráví. Zatím nejvýraznějším projektem Prokopa Pitharta je dvacetidílný seriál Do divočiny, který vysílal kanál ČT 2. Nyní ho lze zhlédnout prostřednictvím iVysílání ČT.
Zlenivělá pozornost
„Jde vlastně o rodinný seriál s různými přírodními tématy: buď jde o konkrétní zvíře, nebo o způsob pohybu člověka v přírodě. Máme radost z dobrých ohlasů,“ přibližuje projekt Pithart. Uznale mluví o výpravných atraktivních dokumentech o fauně i floře, ale zároveň podotýká, že utvářejí cosi jako novou realitu.
Filmař připouští, že jsou projekty, při nichž si tento risk „autenticity“ nemohou dovolit: „Někdy máte daný záměr, přesný rozpočet a tři dny na natáčení. Pro internetovou televizi jsme si ovšem vymysleli plno volovin, které se v těchhle intencích nedaly udělat. I jednoduché věci vás někdy zaskočí – třeba proprší květen a během měsíce se vůbec nedějí věci, které by se obyčejně odehrávaly.“
„Často totiž moc neodpovídají tomu, co může člověk v přírodě opravdu vidět. Technika nesmírně vyspěla, kamery dokážou všechno neskutečně přiblížit, vyostřit, vykreslit barvy, efektní jsou zpomalené záběry, podbarvení hudbou… Říkáte si – wow! Pak vyjdete za barák a vidíte křoví, louži, pár stromů a nepřijde vám to zrovna jako bomba. Špičkové dokumenty vás mohou zhýčkat a ztížit vaše vnímání. Jsme zvyklí ládovat se zprostředkovanými wow zážitky a naše vlastní schopnost vnímat zlenivěla,“ vysvětluje Pithart.
Mladý dokumentarista se ve svých filmech snaží jít spolu s kolegy a kamarády cestou „přírodního minimalismu“, od spektakulární podívané k hlubší podstatě pozorování přírody.
„Když se v našich dokumentech zvířata objeví, je to vlastně odměna. Rád vzpomínám třeba na noční výpravu, kde v podstatě jenom posloucháme sovy. Mihotá se tam světlo čelovky, ale nevidíte nic, jen je slyšíte… Přesto v sobě vždycky živím naději, že to dopadne a my zvíře i uvidíme. To je to pravé dobrodružství, které vám nabízí běžná realita,“ říká.
Přírodní minimalismus
Minimalismus v přírodě přinese člověku radost i ze zdánlivě malých věcí. Tím spíš, když je objevíte na místě, které máte rádi. Takovým místem zrovna procházíme. „Tady nedaleko Berounka meandrovala, než jsme z ní udělali kanál. Ale aspoň v místech bývalých meandrů roste dost bobulových keřů a bodláků, kde se daří ptákům,“ vysvětluje Pithart a dodává: „Nedávno jsem tu viděl i bobra, žijí tady ledňáčci, volavky, stehlíci. Spousta zajímavých zvířat, kterých si nepozorný člověk nevšimne.“
Zrovna ledňáček mě samotného usvědčí coby povrchního pozorovatele: považoval jsem ho totiž za vzácného ptáka, který není ke spatření…
„Teď zrovna pískal,“ zdvihne ruku Pithart. A vysvětluje: „Ozývá se jinak, když vzlétá a usedá, a jinak během letu. Má rád mírné zimy, kdy nezamrzá hladina a on může lovit. Lidé mi občas říkají, že by moc chtěli vidět ledňáčka, ale že je hrozně vzácný. A kdyby se jen trošku zajímali a zjistili něco o jeho hlase, často by pak už jen stačilo zvednout hlavu a viděli by ho třeba denně.“
Ledňáček je u nás k vidění častěji, než si myslíme.
Skutečnost, že naše příroda se svou faunou a florou nenabízí tak dechberoucí obrazy jako třeba prostředí Afriky nebo Jižní Ameriky, neznamená, že v domácí krajině nečekají přírodní dobrodružství a zajímavé zážitky. Mnohdy jsou i cennější a hlubší. Je jim však třeba jít vstříc s trpělivostí, s otevřenýma očima i myslí. A obejdete se i bez špičkového foťáku či kamery.
„Přiznám se, že mi turisticky vyhlášená místa nic neříkají,“ svěřuje se filmař a ornitolog - samouk. „Lidé jezdí na hory a k vodopádům, kde se fotí, aby známým ukázali, kde všude byli. A na místech, která už dávno pozbyla svou divokost a tajemství, po sobě často nechají spoušť,“ dodává.
Trpělivost orly přináší
„Nejsem velký sportovec, na kole vyrážím jen tehdy, když chci něco vidět. Dost jsem chodil na čundry, na což teď není kvůli práci čas, ale i při ní si přírody užiju ažaž,“ říká s úsměvem Prokop Pithart.
Připomíná, že během filmování je potřeba něco vydržet. Značně náročné bylo prý například natáčení jelení říje na slovenské Polaně.
„Kráter vyhaslý sopky, nádhernej les. Nesl jsem třicetikilový batoh s technikou, k tomu dlouhý stativ… Jsem poměrně subtilní, mám rychlý spalování a tedy pořád hlad. Byl jsem pěkně vyřízenej… Na Slovensku jsem měl navíc trochu obavu z medvědů, tím větší, že jsme se některé dny s kolegou rozdělili, což už bych dneska neudělal. Žádnou pušku nemáme, jen pepřák. Ačkoli ten prý ve většině případů zabere,“ vypráví.
Natáčení je náročné zejména v zimě. „Zrovna u nás na Třeboňsku jsme točili orly. Na ně musíte čekat v maskovacím stanu už od ranní tmy, protože v místech, kde si zvykli lítat, nocují na stromech a sledují, co se kde kolem šustne – jsou nesmírně ostražití. A vy tam sedíte klidně pět hodin, klepete kosu, a pak se, zkřehlej, musíte zvednout a natahat vercajk zpátky do auta,“ líčí dokumentarista.
Příroda není jen kulisa
Filmař nesleduje jen zvířata. „Často potřebujete pořídit časosběrné záběry krajiny, večer, ráno, mlhu… Studujete počasí, ospalí tam jedete v pět ráno, jenže třeba třikrát po sobě zjistíte, že mlha není tam, kde měla být… Prostě všechno pořizujete trpělivě a po střípkách,“ vypráví.
Je-li řeč o leteckých záběrech, jde samozřejmě o natáčení z dronu, který filmař také používá. „S dronem dělám rád, ale taky ne vždycky všechno vyjde,“ krčí rameny. Prokop Pithart se stále vrací na Třeboňsko, do svého rodiště. Pomáhá svým rodičům na farmě a zdejší přírodu pořád zkoumá okem filmaře, hlavně však svým srdcem, které je s krajinou a jejími obyvateli srostlé.
„Lidé o přírodě zase tolik nevědí,“ říká. „V létě u nás potkávám stovky cyklistů. Byl jsem několikrát svědkem toho, kdy skupina kolařů zastavila na hrázi rybníka, aby si zkontrolovali tachometry, zatímco nad nimi se v docela malé výšce přetahovali tři orli mořští. Samice má rozpětí křídel skoro dva a půl metru, je to druhý největší orel na světě. A cyklisti je vůbec neviděli… Mají přírodu jen za kulisu, do které se vyjeli nadýchat čerstvého vzduchu. Ale nechci jen láteřit. Znovu přiblížit lidem přírodu nebo lidi přiblížit k přírodě, dá práci a jde to pomalu, ovšem stav se zlepšuje, lidé si tyhle věci začínají více uvědomovat a dostáváme i pěkné odezvy,“ podotýká Prokop Pithart.
Plány na farmu a rezervaci
Mladý pár žije v Černošicích spokojeně, ale svoji budoucnost si představuje přece jen jinde. „Jsme oba z venkova, Kateřina pochází z Domažlicka. Máme smělé plány, v budoucnu bychom chtěli farmu, já jsem dokonce pomýšlel na nějakou formu rezervace pro ptáky i další zvířata,“ říká Pithart a dodává: „Cítím, že se ženou máme dohromady velký potenciál, ale ne pro tohle místo. Zdejší komunitě ho nemůžeme nabídnout. Černošice už žijí svým způsobem života a naše plány sem úplně nepatří.“
Zatím nejvýraznějším projektem Prokopa Pitharta je dvacetidílný seriál Do divočiny.
Dřív, než si Černošice vyhlédli k bydlení, jezdili sem na výlety a po Berounce na kánoi. „Dnes už na trávení času v okolí nemáme tolik času, ale jednu dobu jsme si oblíbili nedaleké jezírko. Žijí u něho rákosníci velcí, kteří jsou vázaní na hodně čistou vodu. Jenže je to na okraji golfového hřiště, kde se rozrůstají ty uměle pěstované přehnojené trávníčky, které postupně vytlačují přírodu, jakou mám rád. Už tam moc nejezdím, protože to přirozené místo zaniká a pohled na ně je pokaždé žalostnější," konstatuje Pithart.
Od politiků pomoc nečekejme
Pithart přesto věří na vztah člověka k přírodě, který podle něho dnes sílí spíše zdola. „Pomoc přírodě je správná cesta a věřím v naději zdola, od politiků ji nelze čekat. Ministři životního prostředí jsou nevýrazní, někteří poslouchají jen stranické šéfy, ustupují silovým resortům a přírodu v podstatě nechrání. Jen se to tak šulí a přizpůsobuje ekonomickým zájmům,“ míní filmař.
Filmař Prokop tvrdí, že přírodě stačí málo, aby se obnovila a přitáhla nový život. Jako příklad uvádí požár v Českém Švýcarsku: „Mnohem horší bylo, že se předtím vyrubaly jedlové a bukové lesy a vysadily smrkové monokultury. Smrky okyselují půdu a život se sem vrací pomaleji. A nám zjevně ještě déle trvá tohle pochopit.“
„Ale lidi se už dovedou ozvat. Přestože jsou laici, přirozeně poznají, co je špatné. A to je dobrý začátek, aby některé průšvihy jen tak lehce neprošly. Pamatuju si třeba na silný odpor, který se vzedmul před dvěma roky, když síť Albert v době hnízdění jiřiček strhla ze supermarketu ve Vlašimi hnízda i s mladými. Společnost se tenkrát musela omluvit a zjednat aspoň částečnou nápravu,“ připomíná Pithart.
Těžiště práce Prokopa Pitharta je v české a slovenské krajině, vyjíždí však i do ciziny, někdy i exotické. „Brzy jedu do Hondurasu za bazilišky. Ale primárně se teď soustředím na dokument o zvířatech vázaných na čistou vodu. Střídám Šumavu a právě České Švýcarsko, kde žijí lososi. Učím se za pochodu, točení pod vodou je zase něco jiného. Perlorodky, pstruzi, různé druhy raků… Často je to postup pokus – omyl,“ vypráví.
Vzbudit zájem dětí
Citlivý filmař a milovník přírody si samozřejmě všímá obměny druhů. „Spíš mě trápí jejich obecný úbytek,“ říká: „Ale opravdu se tu objevují i živočichové, kteří u nás dosud nesídlili, jako třeba dudek chocholatý, který byl dřív k vidění v Maďarsku,“ upozorňuje.
Své znalosti, zkušenosti a postřehy z pozorování a natáčení přírody se Prokop Pithart snaží spolu se svou ženou předat dětem.
„S Kateřinou a kamarády pořádáme expedice a letos jsme prvně zorganizovali přírodovědný tábor. Náramně se povedl, děti jsou moc vnímavé. Myslím, že tudy vede cesta a škola by to měla víc podporovat. Reformu školství vidím primárně v tom, že by měla podchycovat individuální talenty. Ty totiž často dřímají v člověku hlouběji a je potřeba je rozpoznat a pomoci jim vyniknout. Školy ale zatím dělají spíš opak,“ míní Prokop Pithart.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
