Ten obraz má každý Evropan uložený někde v podvědomí: představu bájného Vikinga jako hrůzostrašného skandinávského nájezdníka s bledou kůží a světlými vlasy, který se před více než tisíci lety plavil na slavných vikingských lodích po celém světě a bezohledně dobýval nová území.

Řada Vikingů měla hnědé vlasy a pestré předky

Podle nového výzkumu jsou však zásadní detaily této přitažlivé legendy chybné. Rozsáhlá genetická analýza více než 400 vikingských koster roztroušených po celé Evropě ukázala, že řada Vikingů neměla skandinávský původ a mnozí byli tmavovlasí, nikoli blond.

"Výsledky výzkumu mění naše vnímání, kým Vikingové ve skutečnosti byli. Historické knihy bude třeba aktualizovat," říká evoluční genetik Eske Willerslev, působící na univerzitách v Cambridge a v Copenhagenu.

Podle webu Science Alert představuje Willerslevova práce pro vydavatele historické literatury znovu a znovu se opakující problém. Jeho průkopnické studie totiž přetvářejí naše chápání historického genetického složení populací po celém světě - od Austrálie přes jihovýchodní Asii až po Severní Ameriku a přes jižní Tichomoří dál.  

V nové studii, jež představuje dosud největší genetickou analýzu Vikingů, vedl Willerslev tým desítek vědců, kteří zkoumali zbytky 442 vikingských koster získaných z archeologických nalezišť ve Skandinávii, Velké Británii, v Irsku, na Islandu, v Grónsku, v Rusku a jinde. Většina ostatků pocházela z doby zhruba 793 až 1066 našeho letopočtu, tedy z období největší slávy Vikingů.

Sekvenování DNA z dochovaných ostatků, zahrnujících kosti mužů, žen, dětí i kojenců, naznačuje, že během této doby i před ní působila na skandinávské krevní linie různorodá škála cizích genetických vlivů z Asie, jižní Evropy i z britských ostrovů.

"Z pohledu genetiky jsme o vzhledu Vikingů dlouho nic nevěděli. Tento výzkum nám nyní odhalil, že jejich obraz světlých lidí s blond vlasy je spíš moderního původu, protože původně měli mnozí z nich hnědé vlasy a byli ovlivněni genetickými příměsemi pocházejícími z oblastí mimo Skandinávii," vysvětluje Willerslev.

Jih se geneticky mísil

Výsledky analýzy naznačují, že jižní oblasti ve Skandinávii představovaly zřejmě významné křižovatky cest a centra s rozmanitou populací, pravděpodobně proto, že byly geograficky blíže jižní Evropě a Asii. Ve vnitřní Skandinávii bylo naproti tomu mísení genů omezenější, přičemž některé vikingské populace byly ještě izolovanější, než jsme se domnívali.

Na druhé straně ani vikingské výpravy k břehům jiných zemí a světadílů nezůstaly bez následků. A ty se neprojevily jen v dobývání nových území nebo v budování nových obchodních tras, ale také v přenosu genetického semene, jež tito muži na svých cestách zasévali. Šest procent lidí dnes žijících ve Velké Británii má podle odhadů vikingskou DNA, ve Švédsku je to asi 10 procent.

"Dánští Vikingové se vydali do Anglie, švédští Vikingové do Pobaltí a norští do Irska, na Island a do Grónska," popsal námořní výpravy Vikingů jeden z autorů publikované studie, Ashot Margaryan z Kodaňské univerzity 

"Mezi sebou se však Vikingové těchto tří ‚národů‘ geneticky mísili jen velmi zřídka. Možná žili ve vzájemném nepřátelství, nebo existuje jiné vysvětlení. Prostě nevíme," dodal.

Výsledky analýzy ale ukazují také to, že být Vikingem během vikingské éry znamenalo spíš pojem a určitou kulturu, než nějaké specifické genetické dědictví. Naznačil to objev dvou vikingských koster pohřbených na severních ostrovech Skotska, které se po genetické stránce jevily jako čistě skotské a irské, bez žádného skandinávského vlivu.

"Skandinávské diaspory zakládaly v nových zemích od amerického kontinentu až po asijskou step svá nová sídla a věnovaly se rozvoji obchodu. Vyvážely své nápady, technologie, jazyk, víru a praktiky a na místech, kde se usadily, vyvinuly nové sociálně-politické struktury," uzavírá archeolog Søren Sindbæk z Moesgaard Muzea v Dánsku.