Takový byl osud Alexandry Gavrilovny Lvovy, životní družky spisovatele Jaroslava Haška, které nikdo neřekl jinak, než Šura.

Sám Hašek o ní kdysi rozšířil fámu, že je ruskou kněžnou, kterou zachránil před bolševiky. Na úředních listinách ji dokonce označoval titulem „kněžna" Alexandra Lvova. Skutečnost byla ovšem daleko prostší. Alexandra se narodila v rodině vesnického ševce v obci Peťakovo v Birském újezdu. Rodina živořila, protože otec byl nenapravitelný opilec.

LÁSKA V TISKÁRNĚ

Při sčítání lidu přišel do ševcovy rodiny úředník, písař vinných sklepů Malojaroslavcev. Malá Šura se mu zalíbila a přijal děcko za své. V sedmnácti začala Alexandra pracovat v Ufě v tiskárně obchodníka Jackeviče. Bylo jí jedenadvacet, když došlo k revoluci a podnik zabralo politické oddělení páté sibiřské armády. Správcem se stal tehdy šestatřicetiletý Čech, Jaroslav Hašek. Postával u jejího stroje, našli v sobě zalíbení, Šura ho pozvala do rodiny. Když Hašek onemocněl tyfem, Šura ho ošetřovala. Vzali se v Jekatěrinburku. Svou životní lásku Alexandra odhodlaně následovala i do Československa, pro ni země zcela neznámé.

Byla prostá dívka prakticky bez vzdělání, neuměla česky, četla i rusky velmi špatně. Navíc nemohla pochopit, proč se její druh po návratu do vlasti náhle změnil. Na Sibiři se pití ani nedotkl, ale doma začal popíjet a flámovat s kamarády. Navíc Alexandra zjistila, že Hašek už jednou ženatý je. V Čechách má syna a manželku, se kterou nebyl rozvedený.

ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ

Jiná žena by z takových šokujících okolností byla zdrcena, případně by s podvodníkem vyrazila dveře. Ne však Šura, prosté děvče z tatarské vesnice, která se v první řadě řídila základními citovými instinkty. Ona měla to, co Hašek u jiných žen tak postrádal. Pudovou ženskou příchylnost a vytrvalost. Svou roli tu možná sehrál i pověstný „východní" flegmatismus, s nímž ruské ženy po celá staletí snášely nadvládu svých opilých a surových manželů. Šuřina netečnost a trpnost se v jejím novém postavení proměnila v nutnost. Hašek byl pro ni v cizím a neznámém prostředí jedinou oporou.

NEPŘÍTEL ALKOHOL

Zprvu Haškovy pijácké „úlety" tolerovala a snášela, domnívajíc se, že ho to přejde. Po čase si všimla, že Haškova pijácká vášeň jde „do peněz" a začala svého druha po hospodách hledat. Sama či s doprovodem některého rodinného přítele bloudila po pražských kavárnách a vinárnách. Když Haška konečně našla, sedávala trpělivě po jeho boku, usmívala se a čekala na okamžik, až bude její druh „zábavou" unaven a půjde domů. Opilecké výlety nepřestaly ani poté, co se Hašek přestěhoval do obce Lipnice nad Sázavou, spíš naopak.

Prostá dívka Alexandra nemohla Haškovi nic dát, ničím ho obohatit, nemohla se stát literární důvěrnicí, nemohla mu zabránit v jeho výstřednostech. A to rozhodovalo. Instinktivně vystihla největší nebezpečí, což bylo společnost kumpánů a neustálé pitky. Kdyby Hašek zcela propadl alkoholu, přineslo by to záhubu oběma. Byla mu proto nablízku vždy, kdy to potřeboval. Svým ženským instinktem vycítila na dně jeho bytosti bezbranné dítě, jež sice dovedlo být i vrtošivé a kruté, ale které ve skutečnosti bylo bezelstné a slabé. Vytušila, že Hašek, kterého spisovatel Radko Pytlík shovívavě nazval toulavé house, nemá a nebude mít sílu ji opustit. Jeho organismus, zesláblý pitím a ponocováním, snesl už příchylnost oddaného ruského děvčete. Se ženou vzdělanou, inteligentní či aspoň dostatečně sebevědomou, by opilec a flamendr Hašek dlouho nevydržel, či spíš ona s ním. Proto je dvojnásob smutné, že se po Haškově smrti objevily „zaručené" zprávy, že to byla právě jeho ruská družka, která ho v pití podporovala anebo mu v tom aspoň dostatečně nebránila. Upřímně řečeno, copak šlo zabránit v pití člověku, který podle vzpomínek přátel, dokázal prý v době svého manželství s Jarmilou Mayerovou, dívkou z dobré rodiny, zapomenout vlastní dítě v hostinci, nechat ho v péči prostitutek a vydat se na flám?

Alexandra musela přetrpět i skutečnost, že její druh začal navazovat styky s první ženou Jarmilou. Začala se bát, že jí vzdělaná Jarmila Haška odvede. Žárlila však zbytečně. Jarmila Mayerová, novinářka a spisovatelka sice jako první poznala Haškův talent, chtěla se obětovat a stát se jeho literární důvěrnicí. Právě to však vedlo k rozpadu jejich krátkého manželství.

PROSTÁ A ODDANÁ

Šura na rozdíl od Jarmily měla jednu přednost. Nechtěla Haška změnit ani převychovat. Věděla, že ho musí brát takového, jakým byl, buď s ním vydržet, nebo odejít.

Na člověka jakým Hašek byl, neplatily žádné výčitky, napomínání, domlouvání. Ignoroval žádosti o peníze. O tom, co s ním bude zítra, za týden, za pár měsíců, či let, zřejmě vůbec nepřemýšlel. Žil pouze přítomností. Partnerský svazek se slavným humoristou by byl pro většinu žen zřejmě očistec, a to do slova a do písmene. Jistou formou vnitřní kázně oplýval humorista jen tehdy, když psal. Duševní prostota ruského děvčete byla pro Haška balzám na duši. Konečně měl nablízku někoho, kdo od něj nic nechtěl, nesnažil se ho převychovat nebo polepšit. To ho osvobozovalo a uvolňovalo. Což neznamená, že by Hašek nebyl člověk inteligentní. Za svého pobytu v Rusku se osvědčil jako schopný velitel a organizátor, pití se ani nedotkl.

ŽIVOT PO HAŠKOVI

Poté, co Jaroslav Hašek ve svém pověstném domku č 185 v Lipnici nad Sázavou, který koupil krátce před smrtí, nakonec zemřel (3. ledna 1923), domek pod hradem nakrátko utichl.

Po čase však znovu oživl a rozezvučel se v nebývalé míře. Kluci, kteří zvědavě nakukovali dovnitř, viděli tu „Haškovu Rusku" jak věčně sedí na kanapi a kouří. V létě na verandě pletla a přitom hrávala na gramofon. Její zpočátku napjatá finanční situace se odstupem doby zlepšila, díky Haškově románu Dobrý voják Švejk. Už za autorova života docházely na Lipnici slušné částky, takže není pravda, že Hašek trpěl bídou. Spíš nedovedl peníze udržet a zanechal spoustu dluhů.

Podle poslední vůle byla Šura jmenována univerzální dědičkou Haškova díla, ale advokát Jarmily Mayerové – Haškové platnost závěti pozastavil. Nakladatel proto okamžitě přestal vyplácet dividendy. Věřitelé se slétali jako vosy. Truhlář si dokonce odvezl svou modřínovou ložnici, která byla dosud složena v horní místnosti domku, protože Hašek do konce života spal na kovové „drátěnce". Bylo nutno zaplatit dluh u lipnického restauratéra Invalda. Požadavky věřitelů narůstaly. Na přímluvu lipnického starosty Josefa Rajdla si Šura vypůjčila ve spořitelně 10 tisíc korun jako hypotéku na domek. Z neutěšené situace ji vysvobodil právě Haškův Švejk.

Brzy po smrti autora získal obrovský ohlas u nás i ve světě. Po skončení dědického řízení, kdy Alexandra dostala 9 šestnáctin a Haškův synek 7 šestnáctin, ze sebe mladá vdova setřásla všechny starosti. Spodní část domku pronajala krejčovskému závodu a pobývala nahoře, kde pořádala čajové a hudební dýchánky. Zajímali ji mladí muži, vždyť v době kdy Hašek zemřel, ještě nebyla tak stará a chtěla konečně žít.

Na její večírky chodily nejvíce Rusky z okolí. Nejčastějším hostem byla Uška, jinak Anna Sergejevna Ponomarevová, žena lesníka Jarky Koláře z nedalekého Kochánova. V létě k ní přijížděla jiná Ruska, manželka výrobce pian Brože, kterou si manžel jako mnoho legionářů přivezl z Ruska.

SAMA A OPUŠTĚNÁ

S ní se Šura stýkala již za Haškova života. Uvolněná zábava a nevázaný život v domku č. 185 vzbudily nelibost místních žen. Po jedné místní tancovačce si na Alexandru místní panímámy počkaly na záchodě, natřely ji dehtem a posypaly drobným peřím. Obrany paní Šury se energicky ujal jakýsi Mudr. Zaplatil z Prahy, ruský emigrant, jenž se s Haškovými seznámil už na parníku při návratu do Československa.

Medik Zaplatil se mladé vdově rád věnoval. Nebylo divu, neboť za její peníze dostudoval. Nakonec se usadil jako praktický lékař v pražských Holešovicích a Haškovu vdovu si vzal. Po jistém čase zmněnil svoje příjmení Zaplatil na Věrný, a přesídlil do Roztok. Za nacistické okupace dividendy na adresu Haškovy vdovy přestaly chodit, neboť Haškův román byl nacisty zakázán.

Alexandra navíc onemocněla duševní poruchou. Pan doktor Věrný ji, v rozporu se svým novým příjmením, na oplátku vystěhoval z vily do zahradního altánu, kde trpěla samotou a chladem. Po válce Věrný emigroval a bezmocná Šura se dostala do „péče" různých ošetřovatelů, nakonec zemřela nemocná a opuštěná. Haškova první žena Jarmila Mayerová – Hašková, na kterou Šura tak žárlila, ji ale v cestě na věčnost předešla. Zemřela už v roce 1931, ve věku pouhých 44 let.

POVĚSTNÝ DOMEK

Domek č. 185 měl už za Haškova života významnou roli. Po létech napětí a dobrodružných cest, po neblahé „procházce do dějin", se Hašek chtěl usadit, získat konečně domov a klid k duševní práci.

Mluvil o tom, že si z hořejší místnosti vybuduje pracovnu, kde bude psát a občas že vyjde a pohovoří se sousedy. Dole si Šura založí malé hospodářství a budou na stará kolena konečně slušně žít. Nezřídka si tulák po neklidném životě uchovává na dně své duše křehký sen o domově. Lidé spokojení a blahobytní v tom mohou vidět přílišné rozcitlivění, sentimentální idylu. Ale takový sen bývá výsledkem trpké životní zkušenosti.

Domek č. 185 je epilogem velkého tuláka. V Praze po návratu z Ruska napsal Jarmile Haškové dopis, k němuž připojil nostalgickýdovětek: „Míťa, který se vzdal, aneb konec tuláka." K tomu dodává paní Šura zcela prakticky: „Bydlení a stravování v hostinci ho omrzelo, říkal, že chce mít na stará kolena alespoň střechu nad hlavou." Proto přijal nabídku obchodníka Bohumila Havla a zakoupil za 25 tisíc malý domek pod hradem. Všichni se divili, proč kupoval zrovna tu barabiznu. Krčí se pod úpatím hradu a sousedí s částí, zvanou Mizerov. Domek nebyl nikterak výstavný, vznikl různými přístavbami, což se ale Haškovi líbilo.