„Co já tady dělám? říkala jsem si, když jsem se ocitla v ošklivém paneláku zvaném kolej, kde jsem se měla čtyři měsíce cítit jako doma. Za okny pršelo na nevzhledné ulice dříve průmyslově vzkvétajícího města, které dnes zdobí opuštěné továrny a kde lze v centru nalézt polorozpadlé domy – v některém se dokonce občas zalíbí břízce, která se rozhodne ve zbořeništi rozložit své větve," vypráví poeticky čtyřiadvacetiletá dívka.

Bakalářská práce

Vzápětí ale dodává, že si Lodž zamilovala a na Polsko po této zkušenosti určitě nezanevře. „Odnesla jsem si z pobytu hlavně dojmy z úžasného pana profesora. Vede dvě katedry a napsal několik knih o Witkiewiczovi, kterého jsem si určila za předmět své bakalářky," pokračuje. Jde podle jejích slov o polského spisovatele, dramatika, malíře, kritika, estetika a filozofa z 1. poloviny 20. století. V roce 1938, když na začátku války na území Polska vstoupila Rudá armáda, spáchal sebevraždu.

To leccos napovídá v otázce, jaký vztah mají Poláci k Rusům.

„Přijela jsem do Polska před začátkem Eura, zbývaly ještě měsíce, jenže všichni už žili fotbalem. Zaznamenala jsem tehdy určité obavy ze zápasu Polska proti Rusku ve Varšavě, obavy týkající se případných projevů nenávisti," pouští se do vysvětlování složitých vztahů studentka.

Česko-polské vztahy a zklamání

I jí se prý Poláci často vyptávali, co říká na fotbal. „Čechy mají ale rádi. Je to dáno asi historicky. Nemuseli nás nikdy, pomineme-li pře o Slezsko, považovat za vážné ohrožení, kdežto ostatní sousedé, snad kromě Slovenska, si z jejich území bez zábran ukrajovali," doplňuje.

Jen jedna věc ji na pobytu zklamala. „Ztratila jsem iluze o Erasmu. Evropská unie v tomto směru zbytečně vyhazuje peníze. Někteří studenti si v zahraničí často užívají a ulívají se. Pokud někdo chce, samozřejmě má příležitost studovat a obohatit se zajímavými zkušenostmi, ale jestliže se snažit nechce, práci se dovede vyhnout," uzavřela.

Dominika Dufková